Boj o život

„Skočím.“ Pomyslela si. Přistoupila k okraji skály a hleděla dolů. Pod ní se rozprostíral les a skály. „Skočím.“ Dodávala si odvahy a přistoupila ještě blíž k okraji. Cítila jak se ji do zad opírá sluníčko a nad sebou viděla modré nebe. Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Ne, já skočím.“ Zavřela oči a udělala poslední krok. Po tváři ji stekla neposlušná slza. 

Někdo ji chytnul za ruku a stáhnul zpět. Vyrazilo ji to dech. Tvrdě dopadla na záda,ale celým tělem ji projela vlna štěstí. „Neumřu.“ Šeptala. Neměla sílu otevřít oči a zjistit, kdo ji zachránil. „Ty blázne, co tady vyvádíš!“ Ostrý hlas ji donutil posadit se a nechápavě hledět na svou kamarádku. „ Marcelo! Co tady děláš?“ Její kamarádka se na ní zachmuřeně podívala. „Co si myslíš? Nejspíš ti zachraňuji život.“ Donutila ji sklonit hlavu a hlavně litovat toho, co chtěla udělat. 

Rozplakala se. Marcela se posadila vedle ní. Objala ji kolem ramen. „Míšo, tohle mi už nikdy nedělej.“ Utřela si slzy. „Já nevím jak dál.“ Přiznala se. Nemohla si nevšimnout, že se Marcela pousmála. „Nevíš jak dál? Ty můj blázínku.“ Pevně ji sevřela v náruči a políbila na čelo. „Tak se rozhlédni! Vždyť na světě tak krásně!“ Nechápala ji. Vyskočil na nohy. „Tobě se to vykládá! Máš všechno! Jsi šťastná! Jsi dokonalá! Jsi prostě….“ Slova ji uvízla v hrdle. Marcela se bojovně postavila proti ní. „Já mám vše? Míšo, to jsi přehnala nemyslíš?“ Trucovitě jako malé dítě se k ní otočila zády. Marci se však nevzdala. „Víš, ty si nevážíš toho,co máš.“ Nechápala ji a bylo ji to jedno. „Jak můžeš takhle mluvit.“Snažila se Marcela domluvit Míše. Otočila se k ní zády a pomalu odcházela. Míša se za ní podívala. „Tebe všichni milují! Mě nemá nikdo rád.“ Marcela se zastavila. Otočila se zpět ke své kamarádce. „Copak ty jsi sama? Myslíš si, že kdyby jsme tě neměli rádi,tak tě já, tvý rodiče, tvý sourozenci,Michal, Petr, Miloš, Petra a Eva hledáme?!“ Míša se zastyděla. „Kvůli tobě jsme běhali po celém okolí. Hledali tě a volali. Báli jsme se o tebe víš. A ty mi teď povíš, že tě nemáme rádi?“ Míša se odvrátila. Nevěřila ji. Marcela přistoupila ještě blíž a dost surově donutila kamarádku,aby se otočila směrem k ní. „Opustil tě kluk, to chápu,ale že by jsi si se kvůli němu chtěla zabít, to nechápu! Máš rodiče, kamarády, co chceš od života víc! Jsi nevděčná. A tak hloupá. Buď ráda, že jsi zdravá a že nemáš žádné závažné problémy.“ Míša hleděla překvapeně na Marcelu.
 

Na nemocničním lůžku ležela dívka, která se ztrácela v bělostných peřinách. Míša se posadila na postel. Snažila se neplakat. „Marcel. Jsi vzhůru?“ Dívka otevřela pomalu oči. Jen ty připomínaly tu energickou dívku, která Míše zachránila život. „Jak se cítíš?“ Snažila se Míša mluvit se svou kamarádkou. Rozpraskané rty zvlnil bolestný úsměv. „Není to nic moc.“ Přiznala se a rozkašlala se. Míša chytila svou nejlepší kamarádku za ruku. „Neboj, nejsi sama.“ Do očí nemocné vyhrkly slzy. „Já to vím.“ Konečně Míša zjistila, co tenkrát chtěla Marcela říct. Už v té době věděla, že umírá a nikdy ji nenapadlo, že by to vzdala. Obdivovala svou kamarádku za její odvahu. „Víš Míšo, chtěla bych se podívat ven. Naposledy, než umřu.“ Šeptala Marcela. Míša neudržela slzy. „Nemluv tak, prosím.“ Žádala svou kamarádku zdrceně. „Nebojím se smrti. Smířili jsem se s tím.“ Míša se rozplakala ještě víc. „Nemůžeš mě tady nechat samotnou. Potřebuji tě. Ty jsi ta jediná, kdo mě udrží nad vodou.“ Marcela se těžce posadila. Sevřela kamarádčinu ruku. „Nejsi sama. Pořád budu s tebou. A kdykoliv na mě pomyslíš,tak budu s tebou. Hlavně se nikdy nesmíš vzdát. Ber život takový jaký je. Bojuj za to,abys mohla žít! Bojuj!“ Ohnivá slova ze rtů umírající dívky zněla podivně. Míša ji odejmula. „Mám tě ráda.“ Zašeptala naposledy Míša a zemřela. Marcela ji opatrně položila na lůžku a zavolala doktora. „Je mi líto.“ Prohlásil smutně. „ Byla to statečná dívka, bojovala do  poslední chvíle.“ Míša se posadila na chodbu. Strnule hleděla na bílé zdi. „Odešla jsi mi,ale já tě nezklamu. Zachránila jsi mi život a já ti dokážu, že jsem si to zasloužila.“

Na nemocničním lůžku ležela dívka, která se ztrácela v bělostných peřinách. Míša se posadila na postel. Snažila se neplakat. „Marcel. Jsi vzhůru?“ Dívka otevřela pomalu oči. Jen ty připomínaly tu energickou dívku, která Míše zachránila život. „Jak se cítíš?“ Snažila se Míša mluvit se svou kamarádkou. Rozpraskané rty s zvlnili do bolestného úsměvu. „Není to nic moc.“ Přiznala se a rozkašlala se. Míša chytila svou nejlepší kamarádku za ruku. „Neboj, nejsi sama.“ Do očí nemocné vyhrkly slzy. „Já to vím.“ Konečně Míša zjistila, co tenkrát chtěla Marcela říct. Už v té době věděla, že umírá a nikdy ji nenapadlo, že by to vzdala. Obdivovala svou kamarádku za její odvahu. „Víš Míšu, chtěla bych se podívat ven. Naposledy, než umřu.“ Šeptala Marcela. Míša neudržela slzy. „Nemluv tak, prosím.“ Žádala svou kamarádku zdrceně. „Nebojím se smrti. Smířili jsem se s tím.“ Míša se rozplakala ještě víc. „Nemůžeš mě tady nechat samotnou. Potřebuji tě. Ty jsi ta jediná, kdo mě udrží nad vodou.“ Marcela se těžce posadila. Sevřela kamarádčinu ruku. „Nejsi sama. Pořád budu s tebou. A kdykoliv na mě pomyslíš,tak budu s tebou. Hlavně se nikdy nesmíš vzdát. Ber život takový jaký je. Bojuj za to,abys mohla žít! Bojuj!“ Ohnivá slova ze rtů umírající dívky zněla podivně. Míša ji odejmula. „Má tě ráda.“ Zašeptala naposledy Míša a zemřela. Marcela ji opatrně položila na lůžku a zavolala doktora. „Je mi líto.“ Prohlásil smutně. „ Byla to statečná dívka, bojovala do  poslední chvíle.“ Míša se posadila na chodbu. Strnule hleděla na bílé zdi. „Odešla jsi mi,ale já tě nezklamu. Zachránila jsi mi život a já ti dokážu, že jsem si to zasloužila.“