Dny, kdy prší, jsou velice tiché: kapky pohlcují všechny tóny a z okna naproti zní trubka na prahu slyšení – nejtišší jazz, jaký se kdy spouštěl na mokré chodníky a slyšelo ho jen pár lidí, já a ten černoch, co hrál v domě odděleném ulicí – o ulicích se ještě zmíním, protože s nimi nebylo všechno v pořádku (a kdyby jen to, jak povídal gondoliér, co se po nich plavil). Vlastně jsem nevěděl, jestli to byl černoch, ale představoval jsem si ho tak. Nemělo by to jinak smysl. On toužil, nástroj naříkal a zpíval hrozně krásnou a hrozně smutnou píseň (o lásce, o čem jiném?).
Mohl bych o něm mluvit, jak přišel do našeho města, co jí a proč žije sám v domě na druhé straně ulice a jak mu zešedivěly vlasy, ale k čemu by to bylo? – on hrál a já jsem poslouchal a je škoda, že ho nevnímali i ostatní, jak jsme tam seděli na nádraží. Vlak nás vyhodil ze dveří a sotva jsme se schovali před deštěm, seděli jsme v kruhu na studené zemi, okapávali a rychlejší už vysychali, koukali jsme se střídavě na oblohu a na sebe a občas mluvili. Nechtěli jsme se spolu bavit. Chtěli jsme něco říct – i když nebylo co.
Seděli tam po řadě: Přísná paní ve středních letech a černém saku, s deštníkem, Červenofialový (to byla barva obličeje) pán s igelitkou, Tlustá matka (nepoznal jsem, co měla na sobě) s Plačícím děckem (mělo na sobě kočárek) a s deštníkem, Fousatý pán v otrhané mokré košili a otrhaných mokrých kalhotách, bez deštníku, který střídavě křičel nadávky a mluvil o Kristu, Manager v elegantním obleku, s deštníkem, mobilem, tikem v obočí a luxusním autem, ke kterému se skrz déšť nemohl dostat, Zamračený kluk v kšiltovce, mokré mikině a kalhotách a promočených skejtových botách, bez deštníku, a Já taky bez deštníku a mokrý od vlasů po podrážky bot. Ale jen trochu.
Déšť voněl. To si zapamatujte – já si to taky pamatuju – ta vůně prostupuje celým příběhem, jako domov, přívětivá tvář světa po kolena ve vodě. Až ji ucítíte, vždycky si vzpomenete.
„To je počasí, viďte.“
„Kdyby tak přestalo pršet.“
„Ty vole, to je vody.“
„Tady se máte zamyslet, ne nadávat na počasí. Jako nadávat na Boha. Zamyslete se nad Ježíšem! Kreténi!“
„No hele, sedím tu na nádraží. Ne, určitě to nestihnu. Nevylezu ven, lije jak z konve.“
„Ťuťu ňuňu, no dudlíčka, viď...“
„Víte, já nepiju moc, ale občas to je potřeba. Třeba jako dneska. Ta píše!“
„Ty vole, vono to teče proudem.“
„Jak dlouho tu ještě budem?“
„Modlete se!“
„To snad není možné! Proč to nehlásili v předpovědi počasí?“
„Noe stavěl archu, idioti! Vy tu sedíte a čumíte!“
Trvalo mi jen chvilku, než jsem poznal, že nejen nemá cenu nic říkat, ale ani nic poslouchat – nikoho z nich nenapadlo prostě vyjít ven. Bylo to na mně.
Tak jsem to udělal. Čekali byste, že tam budu sedět, dokud nepřestane pršet, abych nezmoknul, jenže kdybych to udělal, nevyprávěl bych vám tu příběh, protože bych se utopil jako ti ostatní (pochybuju, že se dostali z bludiště svých vět a postavili archu) – naproti hraje černoch jazz a já tam stojím a poslouchám ho a dopadají na mě kapky jako svěcená voda, a když mám ve vlasech vodopád a zuju si boty, svážu tkaničky k sobě a vezmu je do ruky – vždycky mi říkali, abych si dal pozor, kam šlapu, a taky abych nešlapal do louží, protože nevidím, co je na dně, a kdyby tam byl střep, rozřízl bych si nohu – boty si nechám, protože by se ještě mohly hodit –
Mohly se hodit taky žábry a plovací blány mezi prsty. Ale ty jsem neměl.
Přemítal jsem jak přejít rozvodněnou ulici, když kolem proplouvá velká pneumatika – nasednu na ni a nechám se unášet proudem s kopce až dolů k jezeru, je mladé, řekl bych, že teprve pár minut, ale lačné dalšího prostoru, jak se do něj ze všech stran vrhají sílící řeky – uprostřed jsem tušil zlobný kanál – hladina žbluňká, bublá, a vlní se při masáži dešťovými kapkami, občas ji zčeří ryba – asi tam musely napadat ze stromů, na ulicích jsem je nikdy neviděl – a nakonec mou loď chytí vír a roztočí ji jako bumerang. Chvilku jsem čekal, jestli se nepotopí (odněkud přitekla ošklivá olejová skvrna a začala se rozlézat kolem jako rakovina), ale pneumatika uměla plavat dobře, seděl jsem na ní a z otáčení se mi udělalo špatně (jako sedět do věčnosti na kolotoči, kulička v ruletě, na kterou dopadají kapky deště občas podobné jehlám a bombám). Gondoliér –
Černá pláštěnka, klobouk přes kapuci a mezi odpichováním ode dna vylívá z loďky vodu, která tam napršela. Nejspíš Ital, pod nosem malý knírek a neustále se kouká na vodotěsné hodinky. Honí ho čas? – ukáže se, že to je přesně naopak –
„Nastupte si pane, rychle, rychle, dokud je třináct padesát dva!“
Zvednu se z pneumatiky, zachytím se boku Beatrice (tak se jmenovala loď: na dotek žena z měkkého dřeva), přitom ji rozhoupu a skočím dovnitř – vír mi lapne po noze, ale voda se neškodně sveze zpátky do jezera – gondoliér zpívá italsky a letíme po proudu hlavní třídy: lidé sedí v oknech svých domů, máčejí si nohy ve studené vodě, stěhují nábytek do vyšších pater (mravenci nesou jehličí na mraveniště, kam už tryská příval ze zahradní hadice), stojí na střechách a hltají dešťovou vodu, protože jí je hodně a zdarma! Zmrzlinář pluje na posteli a s harpunou v ruce číhá na vodníky, musejí jich tam být mraky, řve radostí, za jejich kůži dostane zaplaceno a nebo je prodá do zoo a jejich jikry vrazí do zmrzliny. Někdo vysypal koš loňského listí a to se teď chytá na lodích jako amulety proti potopení, co je jim to platné? Někdo musel být moc hodný, obětovat celý koš neznámým plavcům. (Asi bych to neudělal.)
„Kam to plujeme?“ ptám se.
Gondoliér mávne rukou dopředu (dopředu, vždycky dopředu, kůň má klapky na očích a skočí, dopadne do vodního příkopu a skoro se utopí) a rychle se podívá na hodinky. „Třináct padesát čtyři! Nestíháme!“
„Co nestíháme?“
„Nic!“ vykřikne, rychle vyrazí vpřed a podívá se na hodinky. Vmáčkne se do úzkého průlivu mezi dva domy a na bílé tříšti a kapkách deště se octneme v jiné ulici, kde se třpytí ticho padající vody – slyším jazz, ale nikdo nehraje. (Chci ho slyšet.) Proud je menší a dno blíž a skrz šedou oponu zahlédnu další dva gondoliéry, jak z vody loví utopence – zvláštní, že všichni pluli obličejem dolů – možná obličeje neměli. (Vyděsí mě to a Beatrice se rozechvěje a lokne si špinavé vody, gondoliér zakleje po italsku, vylije vodu a podívá se na hodinky. Třináct padesát jedna. Stíháme.)
„Netušil jsem, že máme ve městě tolik gondoliérů,“ přetrhnu jeho píseň –
„To je výnosný podnik. Musíme se přizpůsobovat požadavkům trhu. Když prší, jsou lodě potřeba.“
„Ale takhle neprší moc často.“
„No a co? Taxislužba šla ke dnu, vzali jsme gondoly a zaplnili místo.“
„Aha. Kam to plujeme?“
„Na tom nesejde. Hlavně to musíme stihnout,“ a podívá se na hodinky, usměje se a štíhlý trup Beatrice rychleji prořízne hladinu – ta dívka musela umět skvěle plavat –
„Vezmete mě domů?“
„Jistě, jistě, když bude dost času.“
Doplujeme na křižovatku: stojatá tůň, kde kapky rvou žabinec na hladině – z vody ční střecha auta a na něm strom plný žab, které rytmicky kvákají do hučení turbíny (přehrazuje ulici směrem na kopec – valí se tam do jezera silný proud a bez námahy otáčí jejími lopatkami). Z ní drát ověšený žárovkami a osvětluje zahradní slavnost za plotem – malé vory přeplněné židlemi a stolky, stále se ozývá veselý hovor, hlasitý smích a cinkání sklenic vína ředěného deštěm (prší stále stejně a sklenice brzy přetečou a přetéká i moje oblečení a tak si sundám aspoň triko) a když někdo spadne do vody, vrhne se na něj hejno ryb a sežerou ho do posledního kousku – asi někde utekly z akvária–
„Tady bude klid!“ vykřikne děda na lehátku, výstřel ze vzduchovky rozbije žárovku a zahrada se utopí v šedi deště. Zvuk nárazu, skřípějících prken, žblunknutí a volání o pomoc. Pak mlaskání a už nic –
Plujeme téměř stojatou ulicí, je čas na rozhovor.
„Děje se tu něco nepěkného,“ prohlásí gondoliér.
„Kromě potopy?“
„Tak,“ přisvědčí a podívá se na hodinky. „Víš jakým směrem plyne čas?“
„Dopředu. Jako voda.“
„Voda plyne dolů, ale to sem nepatří. Ve třináct čtyřicet šest se u parku někdo utopí a já ho musím zachránit. To je moje poslání. Osud.“
„Ale naposledy bylo třináct padesát jedna.“
„No právě. Musím spěchat.“ S tím vyrazíme ulicí k parku.
Po chvíli dodá: „Dej mi pravou botu. To je cena za cestu.“
Podám mu ji a shodí mě do vody: studená, ale klidná, jen zvlněná deštěm (jak dobře by se v ní spalo!) – plavu za loďkou s levou botou v pravé ruce, ale Beatrice se rychle vzdaluje, gondoliér si mě už ani nevšimne, ona ještě zamává na rozloučenou – je krásná jako déšť a rychlá jako povodeň, její křivky dosud vidím v tvaru brázdy, co za sebou zanechává, mezi prsty se zachytí vlas, jediná vzpomínka, která mi na ni zbyla –
Z domů okolo tečou potůčky a vysklenými okny voda vyplachuje noviny, květiny, židle, obrazy a na hladině se splétá mozaika, ploutev Bílého delfína se vynoří a rozbije ji.
Bílý delfín ve skutečnosti bílý nebyl, ničím se nelišil od jiných delfínů. Říkali mu tak – nasednu na jeho hřbet a vystřelíme jako torpédo za gondolou, delfínův ocas rozřízne vodu brázdou tak hlubokou, že se ryby na okamžik ocitnou ve vzduchu, zalapají po dechu a plesknou sebou zpět do řeky, kapky jsou malé napínáčky hrotem proti mně, jedna šedá clona za druhou mizí za námi – za křižovatkou proskočíme peřejí, kde se proud čeří nejspíš o zapomenuté auto, a mineme autobus se školním výletem na střeše – paní učitelka drží rybářský prut a tahá z vody poloutonulého chlapce, v jazyku háček a jen ten ho dělí od neznámých dálek nových toků plynoucích městem – (Ještě si všimnu, že se druhá učitelka strefí do ocelového kroužku v obočí tonoucí dívky a táhne ji za něj, ale to už jsme pryč.)
Slovo torpédo jsem nepoužil nadarmo, já vůbec tak nějak nepoužívám slova nadarmo – mám na mysli, že když rozčísnutou hladinou přiletíme k Beatrici, sotva se stačím pustit ploutve, než delfín vybuchne a gondoliéra polkne gejzír a po vodě letí kruhy, jako radar hledá cíl, co je tu ještě k potopení, a proto rychle plavu ke břehu – levou botu mi něco vytrhne, kolem hlavy zmrzlinářova harpuna – plují nedokouřené cigarety, na hladinu se snáší gondoliérův klobouk. Hodiny na věži odbíjejí tři čtvrtě na dvě, jenže jdou o minutu pozadu. Právě se někdo utopil.
