Hodina mezi psem a vlkem

Alzheimerova choroba je nevyléčitelné degenerativní onemocnění mozku, známé jako stařecká demence. Projevuje se zapomínáním a nesoustředěností, poruchami řeči i hybnosti. Způsobuje ji ukládání bílkoviny betaamyloidu v mozkové kůře, což vede k neodvratnému odumírání nervových buněk.

      Toulavý vítr a životní osudy nás zavály daleko od domova a společně jsme se vídali většinou jen o Vánocích, narozeninách a svátcích. Tentokrát však tři židle zívaly prázdnotou – ta otcova a obě židle mých bratrů. Ten starší se tu už nikdy neukáže a je doma persona non grata, když matce vytrhl z ruky vkladní knížku s třiceti tácy a utekl. Prokrista, co je to za syna, když okrade vlastní matku?!? Stejná kurva byl i ten mladší, když jí opakovaně násilím bral větší obnosy peněz. Beztak potom skončil jako bezdomovec. A když pak náhle zkolaboval uprostřed města, nebylo mu pomoci. Připadám si teď jako ve fotokomoře, kdy se ve vývojce na čistém fotopapíru postupně vykresluje fotka a až teprve v těchto chvílích se mi to jeví ve všech  souvislostech, které do sebe přesně zapadají jako dílky puzzle. Můj nejmladší bráška byl totiž krátce před svou smrtí hospitalizován v nemocnici, kde pracovala matka jako zdravotní sestra. Po triviální operaci prasklého žaludečního vředu lékaři jen bezradně krčili rameny, když mu celé týdny nedokázali zastavit pooperační krvácení. Matka byla u jeho lůžka skoro denním hostem, ale koho by to tehdy napadlo?
      Náš otec odešel na věčnost za záhadných okolností a detaily jeho náhlého úmrtí jsme se nikdy nedověděli. Jen v koutku duše mi zbyly pochybnosti, jestli se nestalo totéž, jako při smrti mojí babičky, maminčiny matky. A v uších mi znovu zazněla otcova slova:
      „Považ, chlapče, naše maminka je poloviční doktorka!“

      Moje matka však byla pohříchu jenom pouhá vrchní zdravotní sestra ve špitálu a svéráznými medikacemi z ukradených léků si doma plnila svůj nedosažitelný životní sen – stát se lékařkou. První obětí jejích děsivých experimentů se stala její vlastní matka, kterou předávkovala silnými léky. Věděl jsem, že babička si odjakživa přála mít klasický pohřeb do země a docvaklo mi to v okamžení, kdy jsem necelou hodinu před jejím pohřbem vylovil ze schránky parte s překvapivým oznámením, že babička zemřela a za pár desítek minut bude zpopelněna.
      Ztuhl jsem a přede mnou bylo strašlivé dilema – okamžitě alarmovat policii a Ústav soudního lékařství, anebo jednou provždy mlčet. Neměl jsem sebemenší šanci stihnout babiččin pohřeb a svá ústa jsem nadlouho uzamčel mlčením. Copak jsem měl právo překročit svůj vlastní stín? Měl jsem už tehdy právo přejít Rubikon, tu nepřekročitelnou řeku, abych se ocitl na druhém břehu, odkud už není návratu?Jaká děsivá tajemství se skrývají v mém nitru? Čeho se bojím? Neuměl jsem si odpovědět, protože v sobě nosím strašlivý bol, který bych nejraději pohřbil několik sáhů pod zem. Ještě hlouběji, než jsou pohřbeni moji blízcí… Co když to všechno byly jenom nešťastné souhry náhod? Ne všechna neštěstí jsou však nahodilá. Neštěstí totiž nechodí po horách, ale po lidech…

      Slavnostně prostřenému stolu vévodila velká váza s kyticí rozvitých tatínkových růží a vedle ní nakrojený narozeninový dort. Sedm svíček na něm symbolizovalo sedm desetiletí. Kromě naší matky seděly u stolu obě sestry a moje malá dcerka. Dali jsme máti pár dárků, ona je nedočkavě rozbalovala a my se mlčky pásli na její tiché radosti. Strefili jsme se všichni přímo do černého, naše sečtělá matka byla poslední dobou přímo posedlá knížkami o psychologii osobnosti a paranormálních jevech.
      „Kdo je ta hodná paní, tatínku?” zeptala se zvonivým hláskem moje malá holčička. Měla na sobě zbrusu nové modré letní šatičky a moc jí to dnes slušelo.
      „Ale Kristýnko, jak se to zase chováš?” zvedl jsem káravě ukazováček. „A s plnou pusou se nemluví.”
      „No jo,“ namítla a vzdorovitě pohodila hlavinkou s blonďatými copánky, „ale když já tu paní vůbec neznám…”
      „Říkal jsem ti přece už doma, že je to tvoje babička. Babička Libuše.”
      U stolu se rozhostilo trapné ticho. Matce přibylo na tváři vrásek a pak povídá:
      „Víte co? Nechte mně… Nechte mně bejt! Pět děcek jsem vás vychovala a dávno jsem říkala, že o vnoučata se vám starat nebudu. Já už nemůžu. Jsem u konce svých životních sil…”
      „A kde je dneska Brix?” snažila se starší ségra odvést řeč jinam, „nikde jsem ho tady neviděla.”
     „Brix už není.” odsekla suše matka a ústa se jí stáhla to úzké čárky.
    „Jak není? Tys ho pustila ven?”
     „Mám na starosti barák a zahradu a nemůžu se starat ještě o psa. Nestačím na to.”     „Přece neumřel, nebyl ještě tak starej… ”
     „Ani jsem vám neřekla, že hned jak tatínek umřel, vzala jsem Brixe do lesa a uvázala ho tam ke stromu. Ale hned druhej den byl zpátky.”
     „To snad nemyslíš vážně?”
      „Proč ne? Nestačila jsem už na něho a dát ho utratit stojí strašný peníze.”
      „A kde teda je? Tys našeho psa někomu dala?”
      Všichni jsme jí viseli na rtech. Odjakživa si připadala neomylná. Pyšně se nadechla:
      „Na mně si Brix nepřijde! Jsou to dva týdny, co jsem psa vzala vlakem daleko na vysočinu. Šla jsem pak dobrou půlhodinu cesty do lesa a tam jsem ho zase uvázala ke stromu.”
      Moje maličká mne zatahala za rukáv a sotva slyšitelně zašeptala:
     „Tatííí, ale ve školce nám říkali, že kdo nemá rád zvířata...”
      Umlčel jsem ji kouskem dortu. Chvíli bylo trapné ticho, ale potom se nám na tvářích objevily vítězné úsměvy.
      A ségra povídá:
      „Chytrej Brix, to určitě zase přehryzal vodítko, užil si pár dní svobody a někdo si ho tam vzal..”
      „Nevzal.“ řekla matka suše.
      „Proč?” namítl jsem. „Je to skvělej pes, sice dost ostrej, ale poslouchá na slovo. A takovýho psa dneska jen tak nenajdeš.”
      „Nedala jsem mu šanci, já ho uvázala k tomu stromu... drátem.”
      „Ježíši Kriste, cos to udělala?”

      Naše matka byla odjakživa velmi svéráznou, byť velmi sečtělou samotářkou a jedinou potravou jejího mozku byly rádoby moudré brožurky o sebeovládání a autosugesci. Byla silně introvertní, a tak si plíživě přicházející Alzheimerovy nemoci nikdo nevšiml. Přílišná hrdost a nadměrné sebevědomí jí pomáhaly přežít krušné životní chvíle. Ač původem prostá a skromná žena, měla hluboko v sobě zakořeněný jakýsi skrytý pocit intelektuální nadřazenosti a pohrdání okolními lidmi, jakoby si v duchu pořád říkala „vy všichni jste pod moji úroveň, kdybyste věděli, kdo já ve skutečnosti jsem!“ Nikomu z nás nebyla na svatbě. Nikdo z nás ani ve snu netušil, že nám umírá táta a dozvěděli jsme se to až ve chvíli, kdy jsme ze schránky vyjmuli parte. A nikomu ze svých sedmi vnoučat nebyla skutečnou babičkou.

      Od epizody s Brixem uplynulo deset let. Matka zůstala neuvěřitelně sobecká a sama obývala rozlehlý pětipokojový dům s velikou zahradou, zatímco její dvě dcery bydlely po ubytovnách a syn, bezdomovec, dokonce na ulici. Když uprostřed nočního velkoměsta tragicky zemřel, ani mu nebyla na pohřbu.
      „Ale prosím vás, kdoví, koho pochovali…”
      Pletla páté přes deváté a postupně byla úplně dezorientovaná. Přestože jako zdravotní sestra bazírovala na nutnosti brát léky, sama žádné nikdy nevzala do úst. Že to s máti jde od desíti k pěti, o tom mne přesvědčil její vyděšený telefonát:
      „Žaku, synu můj, co mám probůh dělat? Pomalu už bude večer a tatínek se ještě nevrátil z práce... ” volala mi rozechvělým hlasem, plným zoufalství.
      Ztuhl jsem v šoku a polil mne studený pot. Prokrista, co to říká?
      „Mamííí, co blázníš? Vždyť tatínek už celých deset let leží na hřbitově!”

      Bylo mi z toho úzko, nebyla žádná šance na zastavení nemoci, natož na uzdravení. Všechno v domě chátralo, ale nikoho tam nesnesla a naši nabízenou pomoc tvrdošíjně odmítala s agresivními výhradami, že ji chceme o všechno připravit. A přitom už pouhé dva tři dny po obdržení důchodu chodila žalovat na obec, že nemá co jíst, že nemá peníze a my se o ni nestaráme, zatímco ty peníze pokaždé někam rafinovaně schovala a nevěděla kam… Neustálé osočování a vtíravá, stupňující se podezíravost, se jí staly posedlostí, které se nedokázala ubránit. Stala se zpupnou a plačtivou a neodvratně se propadala stále hlouběji do svého imaginárního světa, odkud už není návratu. Po ztrátě soudnosti ztratila i základní hygienické návyky a pud sebezáchovy. Opakovaně byla i několik dní hladem, zatímco námi připravená jídla plesnivěla netknutá na stole. Přestože nohy jí dobře sloužily, nakoupit zásadně nechodila a celé týdny vůbec neopouštěla dům. Když jsme zjistili, že se živí jenom cukrem při falešné představě, že je v něm dostatek energie, ukázala se intenzivní péče jako nevyhnutelná. Za neustálého osočování se o ni pak do posledních dní úzkostlivě starala naše nejmladší sestra a právě ona si vypila pohár hořkosti až do úplného dna...

      Přišly její poslední narozeniny. Osmdesátiny, požehnaný věk.
      Vešel jsem zvenčí do zahrady a prodíral se hustým plevelem, jímž nechala zarůst tatínkovy ušlechtilé růže. Seděla mlčky na lavičce pod starou jabloní, na klíně měla malé koťátko a mazlila se s ním vláčnými a něžnými gesty, jaké si pro žádné ze svých vnoučat nikdy nenašla. Když mne uviděla přicházet, vzhlédla ke mně cizím očima a řekla slova, která nikdy nezapomenu:
      „Kdo jste, pane? Já vás neznám…”

      Nechtěl jsem být prorokem špatných zpráv, ale jako neodolatelné nutkání schizofrenika se do matčina slábnoucího vědomí neodbytně vkrádaly nelogické naléhavé depresivní myšlenky a paranoidní syndromy, drtivě na ni dotíraly ze všech stran a utápěly ji v kalné kaluži vlastní bezmoci. Když ji pak uprostřed města našli poldové, v hlubokém sněhu měla na nohou jen sandále naboso. Nevěděla, kde je, kam má namířeno, ani jak se jmenuje. Následoval neodkladný převoz na gerontopsychiatrii.

      V baráku jsem našel nepředstavitelnou spoušť. Všechna světla v domě byla rozsvícená. V dusné kuchyni bylo k zalknutí a v té nedýchatelné výhni jen studenou modří svítily plamínky na všech čtyřech hořácích plynového sporáku. Kysele jsem se ušklíbl, protože toto byl odjakživa matčin svérázný způsob přitápění a znechuceně jsem otevřel okno dokořán. Lačně jsem se nadechl čerstvého vzduchu a vydal se do útrob opuštěného domu. Moji smutnou pouť doprovázely všudypřítomné matčiny nápisy na zdech, popsaných nesmazatelně maminčiným roztřeseným písmem. Myšlenky, které už nemohly volně vzlétat, psala po zdech dřív, než je zapomene.
      Z pootevřené skříně se na mne mezi čistým prádlem šklebily sekera a pila… Panejo! - oproti tomuhle mi připadly její čtyři občanské průkazy naprosto směšné. V jejím pokoji ležel na stole stoh tlustých sešitů, popsaných jejím úzkostně dětským krasopisným rukopisem. A docela nahoře román, který kdysi začala psát: “Střevíčky, ve kterých jsem netančila”. Po celém domě se všude válely desítky hustě popsaných archů i drobných útržků papíru a na všech byla tisíckrát napsána tatáž slova – její jméno a datum narození. Posledni svědectví, jak si ještě matně uvědomovala, že ztrácí vlastní identitu a stává se nikým...

      Libuše procitla ze svého mlhavého snu uprostřed mrazivé měsíční noci. Okno do nemocniční zahrady bylo pootevřené a krom mrazivého vzduchu vtékal zvenčí do místnosti i studený svit luny, která byla právě v úplňku. Stříbrné nitky měsíčního svitu prosvětlily nemocniční pokoj a nakreslily na protější stěnu bizardní obrazce.
      Přivřela oči. Sní či bdí?
      Ne, nemýlila se - ze stěny se na ni ostře dívaly oči psa. 
      Brix!
      Ale ten přece…
      Zachvěla se.
      Celý život volila mezi pravdou a lží, že už nedokázala rozeznat jejich hranice. Její pohled se střetl s Brixovýma očima na stěně. V jeho pohledu byla zlověstná předzvěst, která jí pronikala až do morku kosti. Popadla ji hrůza a po čele jí stékaly kapky děsu.

      Vtom zaslechla jakýsi hlas. Trhla sebou.
      „Je tady někdo?“ zasípala do tmy okoralými rty.
      Odpovědí jí bylo ponuré ticho, ale ona věděla, že není v pokoji sama. Z těsné blízkosti ucítila něčí studený dech. Byl ledový a mnohem mrazivější, než vzduch, který do místnosti vnikal oknem.
      „Kdo je tady?“ opakovala otázku.
      „To jsem já, tvoje svědomí…“ ozvalo se úplně zblizoučka, až měla dojem, jakoby ten hlas zněl v ní samotné.
      „Co po mně chceš? Nic jsem přece neudělala!“ hlesla suchými ústy.
      „Tvoje jméno je Libuše?“
      Sotva znatelně přikývla.
      „Lžeš!“ zahřmělo pokojem.
      „Narodila ses na Slovensku a ve skutečnosti jsi Libuša! To ty sama sis svévolně změnila jméno a desítky let jsi klamala úřady i své vlastní děti. Proč?“
      „Když já… ono mně to připadlo takový… hanlivý…“
      „Hanlivý? Ale Libuša je přece tvoje pravé jméno! Co si tvé děti jednou o tobě pomyslí, žes jim celý život lhala a ve skutečnosti ses jmenovala jinak?“
      Mlčela.
      I ten nepříjemný hlas se krátce odmlčel.
      Jen psí oči na ni vyčítavě hleděly ze stěny.
      Chtěla říci, že všechno na světě má sice svůj řád, ale co? - jedno písmenko sem, jedno písmenko tam… Mlčela však, protože věděla, že hlas čte její myšlenky. A tušila, že po chvíli ticha znovu uhodí, jak blesk z čistého nebe.
      Hlas se ozval znovu a promlouval k ní se stupňující se naléhavostí. A každá z jeho vět byla jak šlehnutí bičem, který zanechává na duši krvavé šrámy.

      „Copak váš domov byl jenom továrnou na bydlení? Jak dlouho ses dělila se svými dětmi o jejich trápení? Dokázala ses vůbec radovat z jejich štěstí? Své starší dceři jsi tak strašlivě pohanila mužské pokolení, že si nikdy nenašla partnera a jednou umře jako stará panna. A když tvé mladší, která žila na druhé straně republiky, umřel po operaci srdce syn a ona chtěla den před pohřbem spát doma, vrazila jsi jí do ruky zasranou pětistovku s tím, že nemůže, aby by ti nebrala soukromí… To ses ani za mák nestyděla?!? Co jsi to za matku, když v tobě nezbyla ani špetka soucítění a tolerance?  Místo toho, abys ocenila jejich schopnosti, že to tvé děti dotáhly dál než ty, zrodila se v tobě slepá závist. A od závisti k nenávisti je už jenom krůček. Na své dva syny jsi podala trestní oznámení, že ti vytrhli z ruky vkladní knížku nebo peníze a utekli. Tvůj nejmladší syn pak zdechl na ulici jako prašivej pes. Ale nikdo ti nikdy nevzal ani korunu! Víš, kde jsou všechny ty peníze? Posedlá fobií, že tě pořád někdo okrádá, ty sama jsi je schovala, jen už nevíš kam. Desítky tisíc jsou mezi stránkami knih a další pod kobercem. A za obrazem, jako ve špatné detektivce, tam jsou i obě vkladní knížky… S nedotčenými vklady! Sakra, posloucháš mně vůbec?“

      Mlčela a z posledních sil zoufale lapala po dechu. Dávno zapomenuté epizody vypluly na hladinu polovědomí a bodaly jako ten nejostřejší nůž.
      „Byla jsi tak zoufale posedlá soukromím, žes darovala městu velkou část zahrady jenom za to, že tam vysázeli stromoví, aby k vašemu domku neměl nikdo výhled.“
      Chtěla něco namítnout, ale hlas jí uvízl kdesi v krku. To strach a nejistota, které svíraly její duši, ji už popadly do svých spárů a nezadržitelně ji stahovaly na dno bytí.
      Mrazivá píseň noci dozněla a zanechala za sebou na okenních sklech křehoučké kvítky jiskřící námrazy. Venku se zvedl vítr a měsíc se schoval do náruče mraků.
      Přelud psa na stěně zmizel.
      Zírala na tu prázdnou stěnu s očima rozšířenýma hrůzou.
      Marně se pokoušela chytit dech.
      Černočerná tma jí nabízela svou mrazivou náruč.
      A než se propadla do věčné tmy docela, zaslechla z dáli zoufalé vytí psa.

Copyright©2008 Anquetil. All rights reserved.