Kapičky jedu

sedím v údolí mezi horami
sypu mezi prsty písek
lesknou se v něm vzpomínky a sny
opatrně je zasazuji
rostou z nich skleněné květy

za mými zády
tisíc pavouků tká tajný gobelín
je v něm zapsaná píseň nočního nebe
a kdybych se otočil
mé oči by nevydržely tu krásu

ve sněhu zůstaly stopy
otisky činů, které tu kráčely dřív
nikdy neskončí
až najdem horu, kde jde zapálit oheň
budeme vymýšlet legendy

má tvář je kámen bez tváře
je šrám po povrchem měst
je z odrazů v očích lidí
má tvář je negativ odlitku světa
má tvář je možnost

ukrytý ve světle
pozoroval jsem zpovzdálí olověnou ulici
objevil jsem žárovku
sestrojil spalovací motor
rozbil pouta a ukoval řetězy do oken

Blake měl pravdu
i když ho neupálili
byl Prométheův syn
my všichni máme pravdu
děti Věčného Proroka

obnažené domy tepou
vratkými zdmi přikrývají hlubinu
skrývají se v bludišti noci
a zaklepu na jejich dveře
po schodech poteče krev

má zem spí daleko odtud
pojí mě nenaplněná propast
zrezivělý most nemůže unést
tíhu myšlenek a vizí
postavím z nich vzducholoď

vždy mimo zorné pole
projíždí pohřební vůz
řízený stepujícími klauny
táhne ho mrtvý kůň
je to taková zábava

říční břeh zůstal opuštěný
když se lodička chytila do větví
sbírám kamínky do mozaiky
pastelkou kreslím po leknínu
čekám, jestli z něj vystoupí víla

kapičky jedu, slzy baziliška
útržky písmen, zlámané kosti slov
skřípavou ozvěnu ztracené melodie
embrya zpěváků sněti
nakapu do tvého vína