Mno, jestli nejaká uživatelka mezýrky
nosí jméno Evelína,
saša gr. jí tímhle pozýva
na hezkej víkend na Šumavě.
I když saša gr. o tom zatím neví.
Dozví se to až ráno.
Říká se, že když umíráte, promítne se vám před očima celý život. Vzpomínky ve vší své celistvosti jako starý krásný film na velkém plátně. Zažil jsem to dvakrát a vždy viděl hlavně tu jednu.
V zahradě sahající až tam dozadu k potoku, k místům, na která jsme my děti dohlédly ze svého okna, bylo po celá léta na nejvzdálenějším stromě kukaččí hnízdo. Tenkrát jsem nemohl vědět, že něco takového jako kukaččí hnízdo neexistuje, snad jsem to vsugeroval do své dětské mysli podroušený zvukem tlumeného kukání, které se mi ozývalo v uších jako ozvěna z jara a léta.
Větve stromů už oholil nastupující podzim a ledový vítr, který nám za nocí skučel v zahradě, ale hnízdo tam zůstávalo pořád. Sedával jsem za oknem a díval se na tmavý kulatý trs trav a stébel a čekal, až přes okraj spiklenecky vyhlédne ptačí hlava, pak se kukačka vznese do vzduchu a dá mně a naší zahradě poslední sbohem.
Ale nikdy se to nestalo.
Hnízdo bylo opuštěné a já, snad vězněn ve své dětské, naivní realitě věřil, že kukačka každý večer ulehá na svou utkanou postel a ráno zase odlétá a zdržuje se ve větru nad městem.
Až jsem jednoho dne, kdy maminka v kuchyni pekla nějaký sladký koláč, vyběhl ven a nikým nespatřen utíkal do zahrady. Byla rozblácená a bez barev, prošedivělá, jako by ji nějaký velký pavouk obetkal lepkavou pavučinou.
O jeden ze stromů stál opřený žebřík. Vzal jsem ho a vláčel svýma malýma dětskýma rukama, jeho vršek se mi houpal nad hlavou jako pirátský stěžeň. Byl jsem udýchaný a přenést ho pod kukaččí hnízdo mi dalo víc práce, než jsem čekal. V tom úsilí jsem si jazykem olizoval rty a od úst mi šly obláčky páry. Sliny na holé kůži mě v tom chladném vzduchu studily a jazyk mi v koutcích úst lezl jako slizký, chladný slimák.
Když jsem žebřík opřel o kmen stromu, oddechl jsem si, ale zároveň se mi srdce rozbušilo vzrušením. Podobné jsem zažil jen když jsem schovaný pod peřinou četl knížky o strašidlech nebo divných mužích, které rodiče dávali do nejvrchnějších pater knihovny, odkud jsem je potají bral, když jsem si přisunul židli z kuchyně.
Vyšplhal jsem se až na poslední příčky a křečovitě se držel zvrásněné větve stromu. Hnízdo jsem měl přímo před nosem. Bylo velké a do všech stran z něj trčely větévky a trávy, ale k mému překvapení bylo opuštěné. Zdálo se, jako kdyby v něm žádná kukačka ani nežila. Ale pak jsem si všiml malého šedého kousku, křehké kuličky zakryté listím, které do hnízda napadalo, když dul ten nejsilnější vítr.
Vyházel jsem listy zkřehlými prsty a objevil jsem maličké vajíčko.
Vzal jsem jej mezi prsty a zavinul ho do dlaní. Opatrně jsem slezl a utíkal domů, do předsíně jsem vběhl ještě obutý a na zelený koberec našlapal bláto z podzimní plískanice. Nenápadně jsem proklouzl po schodišti do svého pokoje, s tvářemi zarudlými zimou a mokrým nosem, stáhl jsem si čepici v přehřáté chodbě a se svým úlovkem vklouzl do dětského pokojíku. Vítězoslavně jsem za sebou zavřel dveře.
Zastavil jsem se uprostřed místnosti. Náhle mě zaplavil pocit, že jsem udělal něco špatného, něco, za co by mi rodiče vynadali a hrozili prstem. Co když to byla krádež? Pomyslel jsem na to, jak by přiletěla kukačka a marně hledala své děťátko. Ale vrátit jsem jej přece nemohl. Ve všech naučných knihách a ve všech přírodovědných pořadech říkali, že matky nepřijmou své mládě poznamenané lidským pachem. Od té chvíle jsem se o něj tedy musel postarat já sám.
Vajíčko se mi stále krčilo v rukou jako nepodstatná, někým zapomenutá hliněná kulička. Vypadalo neživě, prošedlé a jakoby okoralé. Lehoučké bylo jako smotek vaty. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co bych řekl. A tak jsem nevylíhnutého ptáčka, malé kukaččí dítě, držel v dlani celé odpoledne a celé odpoledne nepromluvil.
Jednou nebo dvakrát se dveře pokoje otevřely. Matka měla starost, nabízela mi jídlo a čaj. Klečel jsem na zemi, otočen k ní zády, protože jsem se rozhodl všechny věci dnešního dne uchovat v tajnosti. Vajíčko mezitím leželo na mých kolenou, prostřené v záhybech látky dětských tepláčků. Toho dne jsem nic jiného nedělal, jen pečoval o svůj nově nalezený poklad.
Tak ubíhaly dny – jeden, druhý, třetí, pak čtvrtý. Vajíčko jsem schovával zabalené v kapesníku v malé misce mezi mou postelí a topením přichyceným na zdi. Byla tam docela malá ulička, kde jsem měl pár dobrodružných knížek a taky stojánek s pastelkami a staré přezůvky, které jsem nenosil už aspoň dva roky. Tam to bylo pro ptáčka nejlepší. K večeru a když jsem byl v pokoji sám, jsem ho brával do rukou a dýchal na něj ve snaze co nejvíce ho zahřát.
Usínal jsem s tím, že se ráno vzbudím, skořápka bude rozbitá a malá kukačka vylíhnutá vedle mé postele. To pomyšlení mě dělalo šťastným po celý týden.
Dokud se však neobjevili rodiče. Přišli do mého pokoje oba dva, snad mi tenkrát chtěli oznámit nějakou novinu nebo si jen se mnou promluvit. Tak či onak, tatínek si všiml toho, co skrývám v objetí kapesníku na své posteli.
„Proč to tady máš?“ zeptal se. „A kdes to sebral?“
Mlčel jsem jako zařezaný. Ti dva se na sebe dívali jako by právě objevili, že jejich syn trpí nějakou závažnou psychickou poruchou.
„Prokristapána, přece nám nezačneš vysedávat vajíčka jako slepice.“ S tím mou nenarozenou kukačku sebral a já se jen bezradně díval na to, jak kuličku vajíčka odnáší v ruce a v jemné skořápce už vykvétá puklina od jeho nešetrných prstů. Maminka dál seděla se mnou na posteli a byla úplně zticha. Až když se tatínek vrátil a já ohnul ramena pod příšerným vědomím, že mnou přísně střežený kukaččí sirotek, kterého jsem zachránil před krutým příchodem zimy, teď leží na dvě odpadkového koše, začala mluvit o tom, s čím za mnou přišli. Tvářili se jako by nic, jako by to, co se stalo jen před několika minutami, bylo zapomenuto. Ale já jsem nezapomněl. Na kukačky a vajíčko jsem od té chvíle pamatoval vždy.
Děkuji velice, taková slova vždycky potěší a nakopnou k další tvorbě. Sice ještě nevím, co přesně je tužka, ale je to zřejmě víc než bod, takže díky! :-)
Tohle se mi, přiznávám, líbilo velmi. Nikde žádné škobrtnutí, bohatá slovní zásoba. Působí to vypsaně, příběh milý, citlivě zpracovaný.
Tohle si dle mne zaslouží tužku :o)
Těším se na případné pokračování
*Tau*
*Tužka*
