MONOLOG JA JIP

     Tak jsem tady, Karle, a abych řekla pravdu, vůbec nevím, co ti mám říkat. Přišla jsem hned, jak mi volali, co se stalo. Děti jsem dala k sousedce, ta se o ně postará. S Vojtíškem bude mít nejvíc práce, však víš, budou mu teprve dva, ale Anička jí s ním pomůže,. Je moc šikovná, umí se o něj postarat, vymění mu plínku i ho nakrmí. A ty prostřední dva raubíře už nějak zvládne. Já vím, co je to za honičku, čtyři děti, však si je vezmu domů hned, jak to bude možné, dlouho jí je tam nenechám. Hlavně, že je teď o ně postaráno a já jsem mohla přijít sem za tebou.

     Doktor říkal, že tě ten náklaďák sejmul dost brutálně. Tři a půl hodiny tě dávali na sále dohromady, ale máš štěstí, dostaneš se z toho, prý takovej chlap jako hora musí mít tuhej kořínek a oni dělali, co mohli a teď je to už na tobě, na tvojí vůli k životu. Musíš chtít, musíš se z toho chtít dostat a zase budeš zdravej jako řípa. A taky říkal, že tady u tebe můžu být, jak dlouho chci. Mám na tebe mluvit, cokoli, co mě napadne, prostě ti něco vyprávět, třeba i nesmysly. Prý mě možná slyšíš, možná ne, ale někdy to na pacienty v bezvědomí dobře působí, když slyší hlas někoho blízkého. No, za ruku tě nevezmu, obě ruce máš zafačovaný od ramen až po konečky prstů, ani pohladit tě nemůžu, tak na tebe budu aspoň mluvit, Karle, co mi budou síly stačit, jen kdyby to pomohlo.

     Já tě mám moc ráda, Karle, ty to víš a život bez tebe si dovedu jen těžko představit. A tady to prostředí, to mě děsí. Všechny ty hadičky a drátky a obrazovky a to syčení a pípání. Ukaž, tady to kolečko, s tím se dá hýbat? Nojo, jéžiš, abych ti neublížila, ta zelená tečka na obrazovce začala běhat nějak pomaleji, radši to rychle vrátím zpátky! No, už je to v pořádku, Kájo, neboj…

     Neboj, neboj… Promiň, nějak se mi rozeběhly myšlenky. Neboj se, Kájo, to bude dobrý. Dost, že se bojím já. To je tím prostředím tady. Řeklo by se, že když jsem tady porodila čtyři děti, už musím být na nemocnici zvyklá, ale já z ní mám pořád stejnou hrůzu. Všechny ty bílé pláště a přístroje a smrad z dezinfekce. A samá bolest, vždycky jen samá bolest. Tobě asi teď taky dávají něco proti bolesti, to bude určitě kapat z té infuze, tou hadičkou, co se ztrácí pod horou obvazů na tý tvojí bezvládný ruce. Jestlipak bys cítil, kdybych přívod té utišující tekutiny trošku stopla? Jen trošičku tady přitáhnu ten šroubek, aby to nekapalo tak rychle, ať si taky trošku užiješ bolestí života, jen trošičku, pak to zase vrátím, Kájo, neboj…

     Tak i doktor si všimnul, že jsi chlap jak hora. Já si toho všimla hned, jak jsem tě prvně uviděla. Bylo to na Josefský zábavě v Opatově a ty ses pořád točil jen kolem tý oplácaný zrzky. Mně se urostlí chlapi vždycky líbili. Trochu jsem na tebe dělala oči, ale takových holek, co by tě chtěly, těch tam bylo půlka sálu. Ale tys na mě přece počkal hned v pondělí v parku za vodárnou, když  jsem se vracela domů z odpolední šichty. Naštěstí už byla tma, protože tys mě chtěl mít hned. Trochu jsem se bránila, ale ne zas tak moc, já vím. Ta tvoje síla mi imponovala. Byla jsem do tebe úplně poblázněná. Scházeli jsme se tam pak pravidelně a já byla po uši zamilovaná. Do tvých očí a do tvých rukou, víš? Může se ženská zbláznit do chlapa jen proto, že má krásný oči a velký ruce? Víš ty vůbec, Kájo, jaký máš krásný oči? Mají úplně stejnou barvu jako pomněnky dole u potoka. Jako trsy pomněnek i s těmi žlutými středy, svítí ve tvých očích, ty žluté tečky na modrém pozadí, jako malinkatá zlatá sluníčka. Ty oči se k tobě vlastně vůbec nehodí, to nejsou oči pro hromotluka. Však se taky dokážou pěkně změnit, když se napiješ. Ztvrdnou a ztmavnou a ty zlatý sluníčka se úplně ztratí. Ty tvrdý olověný oči na tobě nemám ráda. Ale tehdy, tehdy jsi takový nemíval.

     A tvoje ruce. Bože, jak já je kdysi milovala. Ruce má jako lopaty, říkávala moje máma. Obrovský ruce, mozolnatý od tvrdý práce, ale jak ty uměly hladit. Ještě teď cítím jejich doteky po celém těle, byly všude, všude… Ani mi nevadilo, že to pohlazení je vlastně drsný od mozolů a spíš škrábe než hladí. To drsný hlazení, to jsem měla ráda. Mělo nade mnou až magickou moc. Zaslepovalo mě a přivádělo do ráje. A já neviděla, neslyšela. Nechápu, jak se to mohlo tak změnit. Proč mi ty tvoje obrovský ruce teď víc ubližujou než mě hladí? Proč máš potřebu mě bít, co dělám špatně? Vždycky jsem se snažila být ti dobrou ženou, moc jsem chtěla, abys mě měl rád, mě i děti. A ty nás taky máš rád, já vím, jen se nesmíš napít, to se ti potom zatmí v hlavě a je konec.

     Mně to nedá, Kájo, já ještě zkusím tady tu páčku, co říkáš? Takhle, jenom malinko doleva, schválně, co to udělá. Nic? Tak vidíš, vůbec nic se nestalo, tak to tak nechám…

     Ale kde jsem to skončila? Jo, myslím, že do jiného stavu jsem přišla hned tu první noc. A jestli ne tu první, tak druhou nebo třetí. To je jedno, i kdyby ne, stejně bych si tě vzala, nikdo by mi to nedokázal vymluvit. Tehdy jsem nikomu nevěřila, když mi říkali, že jsi opilec a hrubián. Když mě maminka zapřísahala, ať tě nechám, že s tebou budu mít peklo na zemi, jen jsem se smála. Jak bys mohl být na mě zlej? Vždyť mě miluješ, říkáš mi to pořád dokola a taky mi to dokazuješ tím, jak moc mě chceš, pořád, často, i když já už nemůžu nebo nemám náladu nebo mi není dobře, stejně si mě vezmeš. Copak bys mě pořád chtěl, kdybys mě neměl rád? A nějaká ta výchovná, na tu ještě nikdo neumřel. Chlap má být takovej – silnej, mužnej. I doma jsem to viděla, táta taky nešel pro ránu daleko, ale to je přece jasný, že ženská zaslouží facku, když přesolí polívku nebo špatně ustele, máma to taky tak brala, chlap musí mít respekt, to je jednou jistá věc.

     Bože, jak já byla slepá a hluchá. A blbá. Teď to vím, hlavně blbá. Mladá, nezkušená a blbá. Jen proto jsem s tebou utekla z domu. A pak se narodila Anička a začalo to peklo. Jenže to už bylo pozdě, už jsem se neměla kam vrátit. Tys měl pocit, že se víc věnuju dítěti než tobě a začal jsi pít. A tahat se se ženskýma. Domů jsi chodil pozdě a smrděl po lacinejch děvkách. A pro mě už jsi neměl ani to drsný pohlazení, ani úsměv, ani peníze. Občasnou facku vystřídaly každodenní rány a kopance. A uspokojení jen pro tebe.

     A já tě pořád měla ráda a doufala, že se to změní, až Anička povyroste. A vždycky, když jsi vystřízlivěl, tak jsem ti znovu odpustila. Znovu jsem uvěřila těm tvým pomněnkovým očím se sluníčkama. A pak přišly další děti a další rány a další udobřování. A další vysvětlování sousedkám, že monokl mám od toho, že jsem zakopla o houpacího koníka. A ruku, tu jsem si zlomila, jak jsem nešikovně spadla ze schodů. Jaká mi byla hanba! Přece bych nepřiznala, že mě manžel bije. A přes to přese všechno jsem tě stejně pořád měla ráda. Věřil bys tomu, Karle?

     Myslíš si, že mě nikdy nenapadlo od tebe odejít? To víš, že napadlo. Ale kam bych šla. Sama ženská se čtyřma dětma, jaký bych kde hledala štěstí? Všichni by si akorát mysleli, že jsem se zbláznila. Má barák, má manžela  a uteče od něj pod most. Kam jinam bych se asi tak mohla dostat? A jít sama, děti ti nechat? Co bych to byla za mámu! Srdce by mi muselo puknout, kdybych si měla představit nechat děti tobě napospas. Vždycky jsem přesvědčila sama sebe, že přece není tak zle, aby se to nedalo vydržet. Už kvůli dětem. Přece je nepřipravím o domov, o tátu, ať je, jaký chce.

     Ale o děti, Karle, o děti se bojím nejvíc. To radši nastavím svoje tělo, než abys ublížil jim. Už tě znám a vím, že když nejdeš dlouho z práce, že tě zase kámoši zatáhli do hospody a bude zle, tak radši koukám děti uklidit z dosahu dřív, než se vrátíš, ty bys byl schopný jim něco udělat. Když mě jdou bránit, byl bys schopnej je snad i zabít. Naštěstí už pochopily, že pod postel za nimi nemůžeš, tam ti vždycky utečou. Ale ty vyděšené oči, Karle, které odtamtud koukají, ty mě děsí i ve snu. Jen kvůli těm vyděšeným očím jsem se ti tehdy ubránila, když jsi mě začal škrtit, protože jsem ti nechtěla dát. To už jsem byla s Vojtíškem v šestém měsíci a bála jsem se, abych nepotratila. Držel jsi mě tak pevně a tolik jsi svíral, nemohla jsem vůbec dýchat, myslela jsem, že umřu. Ale ten pohled na ty vyděšené dětské oči pod postelí a pomyšlení na to nenarozené děcko ve mně vyburcoval poslední zbytky síly a já tě nakopla do rozkroku. Takový odpor jsi nečekal, zařval jsi a pustil mě a já stačila utéct.

     Vidíš, když otočím tady tím ventilem, tak se musíš cítit stejně, jako já, když jsi mě škrtil. Málo vzduchu, víš? Tak takhle hroznej pocit to je, Karle, když nemůžeš dýchat. No jen si to zkus, jen na chvíli, neboj, já to zase vrátím zpátky. Za chvíli…

     Tak mě napadá, promiň mi to, Karle, že tě měl ten náklaďák sešmelcovat úplně. Byla by to pro mě rána, to víš, poplakala bych si, ale, Karle, fakt promiň, mně a dětem by se ulevilo. Zůstal by nám barák, prostě střecha nad hlavou, chápeš? A až by byly Vojtíškovi tři roky, dala bych ho do školky a našla bych si práci, třeba ve fabrice nebo úklid, to je jedno, prostě práci. Já vím, že na mámu od čtyř malých dětí nikde nečekají s otevřenou náručí, ale já umím vzít za práci a líná taky nejsem a s tebou jsem se naučila vyžít z mála. A taky z vdovského a sirotčího důchodu by něco káplo, no ne? Ježíš, Kájo, promiň mi tu upřímnost, ale třeba mě ani neslyšíš, tak co.

     Bylo by lepší, kdyby ty děti nemusely vidět, jak mě zase biješ. To mi dělá starost, co z nich vyroste, když se musí na takové věci koukat? Copak budou moct jednou normálně vychovávat svoje vlastní děti, když vidí, co se doma děje? Jen kdyby se na takové věci nemusely dívat.. Tobě někdy nestačí jenom mě tlouct a kopat, ty si chceš užít i jiné radovánky. A ty děti to vidí, jak mi vyhrneš sukni a opřeš si mě o kredenc. Hanbou bych se propadla, ale držím, jen aby to bylo rychle za mnou, aby se na to ti chudáčci vyděšený nedívali dlouho. A hlavně aby tys měl dost a nenapadlo tě chtít něco po Aničce. Už jí bylo jedenáct a probouzí se v ní ženská. Myslíš, že jsem si nevšimla, jak se po ní koukáš? Jako mlsnej kocour! Dávno jsem jí vysvětlila, že už ti nemá sedat na klín, jako když byla malá holka. Pochopila to docela rychle, asi jí samotný nebylo moc příjemný, jak a kde ji hladíš. Střežím se toho nechat tě s ní o samotě, nikdy, ani na pět minut! To bych si nikdy neodpustila, že jsem ji jako máma neohlídala.

     Tak tímhle kolečkem stačí pootočit sem a ta vlnovka na obrazovce je nižší? Tyhle technický věci mě nikdy nepřestanou udivovat. Stačí tak málo…

     Škoda, že ten náklaďák nejel rychlejc, už jsem mohla být vdova a mít svatej klid. Fuj, to se ale rouhám. Pane bože, jak v tebe nevěřím, odpusť mi to, ani nevím, co to do mě vjelo. Vždyť já sem šla s tím nejčistším úmyslem a co teď mě napadá…

     Nejde někdo? Ne, to se mi jen zdálo. To je jen tím prostředím, já to tady tak nesnáším. Tak tohle kolečko trošku sem a ještě přivřu tenhle ventil. Vida, jde to docela snadno. Já tě měla fakt moc ráda, Karle, snad mi budeš i chybět. A pohřeb, ten ti vystrojím se vší parádou. A na hřbitov budu chodit pravidelně, aby lidi neřekli. Však víš, Karle.

     No vida, na obrazovce už je jen taková pěkná rovná čára. Tak sbohem, Karle, teď už bys měl být spolehlivě v limbu.

     Sestro! Sestró!!! Pomóc! Asi se to nějak … porouchalo.