Chtěla duši nesmrtelnou,
ne, aby přežila svět,
v očích safír s mořskou pěnou,
chtěla lásce rozumět…
Měla ploutve místo nožek,
s chůzí přišla o jazyk,
krása bodá silou nože,
duši bolest provází…
Refrén:
Mohla jsem tě probodnout,
byla bych zas malou mořskou vílou,
bez těla s duší svobodnou
získám víc než v pomstě hrubou silou…
Nůž ti v srdce zarazit,
mohla bych pár let plout bezstarostně,
že trpím, mě zamrazí,
volila jsem, už nechci plout po dně…
Zachránila princi život,
žít bez citu nemohla,
z chrámu lásky zbývá zdivo,
princi šlo jen o poklad…
Láska nezná pojem „kořist“,
duše jen tak nezmizí,
cit je víc jak pěna v moři,
nuda je strom bez mízy…
Refrén:
Mohla jsem tě probodnout,
byla bych zas malou mořskou vílou,
bez těla s duší svobodnou
získám víc než v pomstě hrubou silou…
Nůž ti v srdce zarazit,
mohla bych pár let plout bezstarostně,
že trpím, mě zamrazí,
volila jsem, už nechci plout po dně…
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
