Modrý ráj

Někde na zemi je místo podobné ráji,
tak krásné, jak nebylo vylíčeno v žádných bájích.
Kdyby lidské oči spatřily všechnu tu krásu,
v běžném životě by nenašly již jasu.

Je to svět plný nekonečných slastí,
beze slz, trápení a všemožných strastí.
To vše má jedinou příčinu,
stačí spatřit modrou květinu.

Ta kouzelná květina má neobvyklý dar,
kdo si ji utrhne, probudí se ráno stár.
Stačí k ní jen přivonět a splní všechna přání,
ale život zlého člověka ukončí bez váhání.

Stalo se jednou v jednom kraji,
kde byla dívka svých sil na pokraji,
jednoho dne ulehla se svým milým k spánku,
do jejich snů zabloudil jeden z červánků.

Ten, který nad rájem každý den sní,
tu začal ve snu rozmlouvat s ní.
Vyprávěl ji o ráji i o modré květině,
o její moci a co umí ona jedině.

Po celou noc o ní snila,
dosud si žádný svůj sen nesplnila,
ráno jen začalo slunce svítit,
zachtělo se dívce kytku míti.

Vyprávěla milému, co jí do snu přišlo v noci,
že najde květinu, která už ji měla v moci.
Mladík se srdcem čistým a milujícím,
vymlouval ji dlouhou cestu ubíjející.

Kdyby ho ze srdce ráda měla,
na modrou květinu by zapomněla.
Dívka nosíce na očích modrou pásku,
proklela jeho i jejich celou lásku.

Jeho srdce žalem krvácelo,
jako by krev cosi otrávilo.
Rozhodl se svoji lásku získat zpět,
následující den se vydal pro ten květ.

Ráno se probudil za svítání,
chladné bylo jejich uvítání,
tak se vydal na cestu těžkou a dlouhou,
jeho tělo i srdce bylo poháněno touhou.

Cestu neznal, ale něco vpřed ho hnalo,
něco nadpřirozeného tu cestu znalo.
Když se blížil ke konci první den,
ulehnul a zdál se mu podivný sen.

Z ničeho nic ve snu viděl staříka,
jak smutně sedí, pláče a naříká.
Z toho snu ho v duši zamrazilo,
ale neexistovalo nic, co by ho zarazilo.

Ráno se probudil a na staříka zapomněl,
co nejdříve ten kvítek své milé přinést chtěl.
Proto se bez váhání vydal na další cestu,
aby brzy získal zpátky svou nevěstu.

Na cestě byl velmi dlouhý čas,
v konec ani nedoufal, však oslepil ho jas,
a pak spatřil modrou záři,
které vykouzlila úsměv v jeho tváři.

Byl si jist, odkud záře pochází,
i když cítil, že mu síly dochází, 
do kroku opět svižně přidal,
v dáli viděl, pro co se vydal.

Po chvíli se ocitl v překrásném kraji,
kde ho všichni jako modrý ráj znají.
Netrvalo dlouho a našel vzácný kvítek,
jeho krása nadpozemská neměla výtek.

Přivoněl si zlehka k modrému květu,
dříve než ho utrhl, pronesl jednu větu. 
Jeho přáním bylo u své milé být,
aby k němu přivoněla a mohla šťastně žít.

V okamžiku se ocitl ve svém rodném městě,
byl značně unaven a strhán po té cestě,
ani chvíli neváhal a běžel za svou budoucí ženou
darovat ji květinu z ráje pro ni utrženou.

Když po dlouhé době spatřila milého svého,
děkovala bohu, že se mu nestalo nic zlého.
Celý ten čas se smutkem soužila,
pak zahlédla květ, po kterém toužila.

Hned zapomněla na šťastné shledání, 
její nesplněné sny myšlenky na něj zahání.
Přivoněla si k vzácné květině,
začala se chovat velice podivně.

Její ruka držíce květ spadla podél těla,
vypadala bledě, jakoby vzápěti umřít měla.
Podlomila se ji kolena a náhle k zemi klesla,
chlapec ji ještě křísil, ale smrt už ji odnesla.

Ráno se do zrcadla dívá starý pán,
svým zármutkem a vinou navěky je hnán,
v jeho očích již není bývalého lesku,
zbylo mu rozedrané srdce a duše plná stesku.