Můj boj s nespavostí...

Převalujete se v noci v posteli a nemůžete usnout, i když ostatní už dávno sní? Přivoláváte spánek pomocí prášků? Snažíte se svoje fyzično a duševno ukolébat sklenkou dobrého pití? I já jsem před pár lety sváděla s nespavostí tvrdý boj...


24. 3. 2003 / pondělí

Začínám pociťovat nedostatek spánku. Jsem tak utahaná, že nemohu jíst (každé sousto žvýkám celou věčnost). Když se konečně dostanu do postele, nedaří se mi usnout. A tak si buď čtu, nebo vezmu tužku a napíšu nějakou hovadinku. Dnes v noci jsem načmárala na kus papíru toto:

Stáří bývá neradostné.
Ach, kde je mé mládí skvostné?
Kde je moje duše hravá?
Kde je touha nedočkavá?
Vnímám smrt už póry všemi,
strádám, trpím, zima je mi.
Počkám. To se vyplácí!
Ohřeji se v kremaci...


28. 3. 2003 / pátek

V noci jsem nemohla spát, a tak jsem zase ničila papír tak dlouho, dokud se mi nepodařilo uspat bláznivou mozkovnu:

Ach, ten podzim života
s chorobami zlými,
smrť se denně mihotá
myšlénkami mými.
Životem se potácím,
jsem jak vyschlá řeka.
Pryč je doba ovací.
Bída jen mne čeká...


3. 6. 2003 / úterý

Jsem nátury zimomřivé, teplo a sluníčko miluji nade vše, avšak to, co teď s námi provádí matka Příroda, je přímo nemravné. Zejména v paneláku jsou poslední tropické dny k nepřečkání. V noci se převalujeme z boku na bok a nemůžeme dlouho usnout. Pro všechny případy jsem si k posteli dala tužku a papír, kdyby můj horkem nabobtnalý mozek náhodou porodil myšlenku. Krátce před tím, než nade mnou spánek konečně zvítězil, jsem načmárala:

Před pár lety, koncem září,
přibouchla jsem dveře stáří.
Nadávat si ale mohu,
že má mezi dveřmi nohu...


4. 6. 2003 / středa

Proklimbala jsem další noc. Dlouho jsem si četla (během posledního týdne jsem přelouskala už tři tituly). Když jsem knihu odložila do nočního stolku, načrtla jsem na papír další ptákovinu:

Vlas mi šedne, kůže vadne,
šaty nosím nenápadné.
Ňadra už mi k pupku klesla,
moč jsem ráno nedonesla...
Smrt si se mnou dlouho tyká,
na rakev si proto zvykám.
Na všechno mám alergii.
Divím se, že ještě žiji...

Ještě pár takových nocí a budu si psát epitaf...


10. 6. 2003 / úterý

Pár minut po půlnoci jsem se snažila učíst k spánku. Přitom jsem se cpala oříškovou čokoládou, kterou jsem s láskou vybalila z alobalu a nalámala na talířek. Jirka se probudil ve chvíli, kdy jsem vložila do úst předposlední kousek. "Ty už zase chroustáš?" zamumlal rozespale. "Kdybych se oženil s veverkou, tak bych na tom byl úplně stejně!" Opáčila jsem, že nemá pravdu, anébrž veverky (jak známo) jsou při požírání oříšků daleko hlučnější a navíc se kamarádí s blechami a dalšími podivnými společníky. "To si jenom myslíš," zabručel Jíra, otočil se na druhý bok a spal dál. O dvě hodiny později jsem do ložnice propašovala další čokoládu. Nesnědla jsem ji sice celou, ale i tak přemítám, zda jedna z mých pramátí nebyla veverkou...


11. 6. 2003 / středa

Tropickou noc jsem si krátila (jako obvykle) čtením. Když jsem se však ani po dvou hodinách neučetla, pokusila jsem se upsat. Načmárala jsem si pár poznámek, z nichž bych možná mohla časem vykřesat nějaké literární dílko, a když se mi konečně začaly klížit oči, rychle jsem ještě dopsala ptákovinku, která mne napadla včera:

Až mi vlas stříbrem ztěhotní,
myšlenky umřou nudou.
Mládí už krásu nezhmotním,
třást se mi ruce budou.

Naposled vzhlédnu za vážkou,
dotknu se Smrti břehu.
A pak se vydám s přihláškou
do Spolku přátel žehu...


18. 6. 2003 / středa

Když jsem večer znovu nemohla díky horku usnout (důsledkem však bude spíš skutečnost, že stáří stále hlasitěji klepe na moje fyzično), vzpomněla jsem si, že jsem se nedávno v deníku zmínila o tom, že si během nekonečně dlouhých bezesných nocí brzy začnu psát epitaf. Popadla jsem tedy tužku a načmárala pár možností:

Byla děvou z oceli,
teď se v urně popelí...

Vymyslela jsem však ještě něco drsnějšího:

V mládí, to měla vervu.
Teď je hromádkou červů.

Potom mne napadlo, že Jiřík na náhrobní kámen nejspíš připíše:

Zde tleje Yfčin skelet.
Už mi nebude velet.

Příhodně by znělo i:

Pravil sedlák v Kutné Hoře:
"Tož, bez Yfči zle se oře.
Znával jsem ji od mala:
co mohla, to zvorala..."

Docela mne mrzí, že se nikdy nedozvím, ke které z možností se moje rodina přikloní.

© Yfča