Večer jsme se milovali
a ráno dělali jakoby nic
díval jsem se jak propadají směšně malá zrnka času
v přesýpacích hodinách co je dávali zdarma k zubní pastě
a ty malé kousky písku z umělé hmoty
padaly stále dolů stejně jako včera
říkáš, že nemáš bůhvíjakou postavu
ale stejně přede mnou chodíš nahá
asi to nebude tak zlé
a pak mne líbáš za tu lež
ještě před tím než si namaluješ ústa
a zavoláš manželovi
pak si půjdete koupit něco hezkého
prázdnou ptačí klec a poslední náboj ve slevě
nebo punčochy co drží samy na stehnech
abys zakryla popraskané žilky
a nemuseli jste čekat až se setmí
je slyšet, že přichází déšť
když zavíráš za sebou dveře
Jinak za váhu u mě můžou ženský, víš? Po každejch kopačkách jsem zajídal žal ovarovým kolenem a od roku 2006 toho bylo povícero, mno. http://www.mezera.org/Dilo/Cestou-k-ovarovemu-koleni-ID929
To měli, rád bych tam v tom případě také zmínil zvláštnosti vietnamské gastronomické terminologie, jako např. "Rýže se tři druhem maso", nebo "Smažená nudle." :))
Máme podobný osud, já měl v roce 2006 méně o 20 kg (pěkných 55kg (plí)živé váhy) a mám na to řadu fotografických důkazů, které ze soudnosti pochopitelně nepředložím. Také proto chodím na jídla, co začínají slovy jako "pohanková" a končí slovy jako "kaše". Většinou se za tu kázeň cestou z oběda odměním nějakým tím hotdogem.
Jnak máš ovšem pravdu, že poetika jídelníčků neobstojí pod ostřížím zrakem poučení literární kritiky. Třeba takové "americké brambory". To je přece čistý pleonasmus - všechny brambory jsou původem americké, žádné jiné než americké barmbory prostě nejsou. A najednou je z toho hit fastfoodů. Měli bychom o tom udělat literární seminář!
Nech toho, neviděl jsi na Vysočině, jak vypadám? Od roku 2006 jsem přibral 10 kilo (mám o tom důkaz v jednom kalendáři) Čili, já právě tuto poetiku musím omezit.
Navíc ten Tvůj vrabec je ve skutečnosti jen převlečený špaňelský ptáček, - agent cizí rozvětky. Ze všech stran na mě útočí rychlá jízda tatarské omáčky a v restauracích se usídlil nadužívaný funkcionalismus (hranolky).
Svíčková, je veřejně akceptovaným podvodem, poněvadž všichni víme, že není ze svíček, a nad tím, že rajská jablka nemají nic společného s rájem ani s jablkem už se dokonce ani nikdo nepozastavuje.
Ode dneška nejím! A basta!
Teda... až po obědě, jo?
V tom případě doporučuju třeba jídelníček. Tam nejsou slovesla skoro žádná, jen samá subsatntva a adjektiva, občas spojnky: "na", "s", "v" a tak. A přitom se nedá říct, že by toumu chyběla poetičnost a obraznost, naopak: Hýří se tu metaforami (jablka v županu, medvědí tlapy), symboly (katův šleh) nechybí tomu zemitost (brambory) ani odkaz na národní tradice (moravský vrabec). A rozhodně to není bezcenné.
(Já mám teď košili, jsemť v práci :-)
Líbí se mi to, má to atmosféru. Ale vypustil bych nějaká slovesa a naflákal tam nějaká substantiva nebo tak něco :). Tohle by se mi líbilo jako poezie v próze. Ve volných verších mám raději stručnost na dřeň.
Inu, vidím to jinak než Petr70, přestože mám teď na sobě stejné tričko.
Líbí se mi to, má to atmosféru. Navíc mám rád epizující volný verš. On volný verš hrozně často svádí k násilným výpustkám sloves, k hromadění substantiv, což se vydává za vrstvenou obraznost, ale někdy je to jen obraz tvůrčí bezmoci a rozpačitého přešlapování. Proto se mi líbí narativní rozměr, který tvůj volný verš má. Současně se mi zdá - a můžu se taky plést - že se to nezvrhlo do druhého extrému, do prosté povídky s častěji přelámanými řádky. Děje se to docela často a vydává se to za poezii. Tohle poezie docela zurčitě je, neokázalá, ale přesto jednoznačná poetika, která v tom je, nedovolí tomu textu, aby se potácel na tenké hranici poezie a lyrizované prózy, v zemi nikoho.
