Obyčejný den

Z příjemného snění ho vytrhl nekompromisní rodičovský hlas. Je tu další ráno. Další obyčejný den, jakých jsou každý rok stovky. Nic co by vybočovalo z normálu, protože vybočovat z normálu se nenosí. Kdo vybočuje je divnej a zaslouží posměch. Normální je být stádo, schovat se za ostatní, ale hlavně nevybočovat. S těmito myšlenkami sešel „On“ po schodech, aby se dostal do koupelny dřív než sestra.

Bylo třičtvrtě na sedm roku 1986. Rádio v obýváku navozovalo optimistickou náladu jedním z hitů pro pracující. „On“ tu písničku slyšel snad stokrát a při pomyšlení kolikrát ji ještě uslyší ho nic optimistického nenapadlo.

Krátký pohled z okna potvrdil počasí neurčité barvy ochucené kouřícím komínem nedaleké továrny. „On“ zasedl ke snídani. Chleba s něčím a čaj. Svačina nachystaná na stole v kuchyni. Několik obyvklých výchovných poznámek ze strany rodiče, které musí být vyřčeny protože se říkají denně a spíš než jejich obsah jsou vnímány jako zažitý rituál.

Pak už jen rychle na sebe naházet oblečení a přímou cestou na zastávku autobusu. S oblečením to má „On“ lehké. Šedé podvlékací triko za 50,-Kčs, džísku, rifle značky Lee Cooper z Tuzexu, na nohy kotníkové semišky. Nedostatkové zboží. Na to už jen vaťák.

„On“ nepochází z chudé rodiny, takové nakonec ani v této společnosti nejsou. „On“ se neobléká podle poslední módy odkoukané z pašovaných katalogů Neckermann. „On“ kašle na síťovaná trika, mrkváče a kozačky. „On“ se obléká jako jeho kamarádi. „On“ není vekslák.

Na zastávce už se pošťuchuje pár dětí cestujících na opačný konec města. Jsou mladší, „On“ se s nimi nebaví. Jeho kamarádi nastupují postupně až na dalších zastávkách. Konečně je tu autobus. Dneska není ani moc narvanej. „On“ nastupuje jako vždy zadními dveřmi. No na sezení to asi nebude, normálka. Pár známých tváří z jiných škol. Pár pozdravů. „On“ se zatím dívá z okna. Přemýšlí v čem bude dnešní den jiný než včera. Na nic nepřichází jako téměř každé ráno.

Přistupují první spolužáci. Obvyklé řeči, obvyklé srandičky. Nikdo nevybočuje. Podobná gesta, rádoby drsné hlasy, totožné oblečení. Není úniku. Každý pokus o odlišení je v zárodku zavržen. A pokud přeci jen projde, zanedlouho se odlišují všichni a jsme zase stádo. Kruh je uzavřen.

Vystupujeme na náměstí a čekáme na přestup. Ti odvážnější z nás kouří. „On“ by taky kouřil, ale po ránu nemá nikdy chuť. Startka bez filtru je přeci jen ještě silný kafe. A Marsky jsou humus, ty nikdo normální nekouří. Na Petry nemá o Spartách nemluvě. Kolem kouří téměř všichni. I holky. To je normálka.

Někdo začal o včerejším programu v televizi. Debata je rychle ukončena, protože kdosi viděl plakát na páteční zábavu. Je zima, takže bude v sokolovně. Hraje dobrá kapela a „On“ asi půjde. Vypadá to na dobrou spářku. Někdo nadhodil, že zábavu pořádají svazáci a tak se nebude prodávat chlast, maximálně víno. Nálada klesá, ale ještě je naděje, že se jedná o fámu. Víno pije z kamarádů málokdo, pivo je pivo.

V tomto duchu se nese další část hovoru cestou do školy. Na chodbě stojí dozor. Učitelka kontroluje jestli se všichni přezouvají. Je to préza, co hned huláká a všechno natře v ředitelně. Nemá cenu se hádat a tak sestupujeme k šatnám. Dneska máme šest hodin a začínáme češtinou.

Učitelka vpluje do třídy s pozitivním konstatováním o krásném dni, což na nikoho nezapůsobilo. Naštěstí nehodlá zkoušet ani psát nějaké blbé písemky. „On“ je rád, že hodina uplyne bez nutnosti snažení. Čeština mu nedělá problémy a tak se jen veze. Učitelku poslouchá jedním uchem.

Po přestávce začíná Občanská nauka, tu vyučuje opravdová soudružka učitelka. Je až k smíchu jak sama věří tomu co učí a nedá dopustit na ten spolek neschopných strejců co vede tuhle zemi od desíti k pěti.

Požaduje po třídě vystřihování aktualit z denního tisku. „On“ má dvě, politika ho zajímá, akorát by raději kdyby se dalo některých věcech debatovat a dozvědět se víc. Jenže není šance. Učitelka se každého náznaku o debatu bojí a utne ho hned v počátcích poukazem na nedostatek času. Papouškuje nesmysly o hrdosti ke straně a nutnosti připomínat si revoluční zásluhy dělnické třídy. Většina ji neposlouchá. Zavinila si to sama.

Pokračujeme dějepisem. Ten je aspoň trochu záživný, probíráme středověk a nehrozí nám velká ideologie. Navíc vyučující poutavě vypráví. Do toho přichází nějaký mamlas z jiné třídy a oznamuje nám, že po skončení vyučování bude schůze SSM. Odchází za hurónského řevu. Účast na schůzi je tím pevně daná. „On“ je sice taky svazák, ale spíš než ideje ho do této organizace nalákala parta ve vedlejší vesnici, kde je stejně takřka obden. Na tu školní kašle, takže po vyučování nikam nejde.

Zbytek výuky po velké přestávce už splývá v jedinou tmavou šmouhu. „On“ je zase zklamám. Nestalo se nic. Jenže co čeká? Nějaké zpestření? Změnu? To spíš jen ze setrvačnosti. „On“ už ani skutečnou změnu nečeká. Nevěří, že se něco změní. Ale tolik by chtěl. Jenže bude to jako doteď. Dodělá školu, nastoupí do práce. Potom půjde na vojnu. Za dva roky se vrátí do té stejné práce. A potom? Ale to je ještě daleko.

„On“ se vrací ze školy domů. Obědval už ve školní jídelně. Nechce se mu nic. Pouští si muziku. Jako obvykle je to na vkus dalších členů domácnosti moc nahlas. Prohlíží si obaly LP desek, těch několika zahraničních co má. Dostal se k nim všelijak. Na burzách, výměnou s kamarády. V obchodech se neprodávají. Opatruje je jako oko v hlavě. Prohlíží si je snad už potisící.

Muzika ho uklidňuje a naplňuje malou nadějí. Nadějí, že snad někdy uvidí koncert těch co si dnes jen pouští z desek, nebo nahrává jako bůhví kolikátou kopii na kazety. Zvuk za moc nestojí, ale lepší než nic.

Konečně se přinutí podívat se na věci ze školy. Za chvilku zavolá Dlouhán a bude ho přemlouvat do hospody. Povede se mu to. Není jim sice ani jednomu osmnáct, jenže to je každému jedno.

V hospodě jsou už další, stejně staří kámoši a pije se pivo. Probírají se různé nevýznamné věci. Kdosi tvrdí, že dřív existovaly obchody, kde se prodávaly armádní přebytky. Maskáčové bundy, kalhoty, opasky. Ostatní se smějí. Kecá, nikdo mu nevěří. To tak možná na Západě, tady si musíš všechno ukrást na vojně. Tomu věří všichni.

Hospoda se pomalu plní a „On“ má za sebou dvě piva a před sebou dva kilometry. S Dlouhánem platí a vydávají se k domovu.

Večeře se odbude u televize. Pořad „Cvičme v rytme“ má velkou sledovanost. Večerní program ve všední den neoplývá zrovna atraktivním obsahem. Ještě, že existují knížky. „On“ je velký čtenář a jeho rodiče mají obsáhlou knihovnu s kvalitní literaturou na kterou jeho otec dokáže vystát středeční fronty.

Takže se zavírá do svého pokoje s knížkou. Při čtení utíká čas neobyčejně rychle. Sestra si jde lehnout, což je neklamné znamení, že se blíží devátá hodina večerní. „On“ ladí Hlas Ameriky a poslouchá příjemnou slovenštinu Maríny Havranové. Sestra nadává, že u rádia neusne. „On“ na to nereaguje. V tu chvíli už je v duchu na cestě za oceán, kde ho čekají dvě hodiny svobody. Končí další obyčejný den.