Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Ach jo, během psaní té ságy se mi to samo odhlásilo. Nechci tu vystupovat anonymně, stojím si za tím co píšu. Tedy přdešlý příspěvek je ode mě :-)
2008-08-13 09:22:40
Ale pánové, proč tak příkře? Ta básnička má bezesporu okouzlenou letní náladu. To bylo podle mě cílem a to se také povedlo.
Co se týče verše, je explicitně řečeno, že jde o verš smíšený - není to tedy čistý vázaný verš. To byla po mém soudu moc dobrá volba. Autoři, kteří ještě nedosáhli takové řemeslné zručnosti, aby vázaný verš používali rutinně, alespoň nejsou nuceni násilně a křečovitě cpát svá sdělení do pevného rýmového schématu a rytmického vzorce. Jak to obvykle končí, víme: vykloubenou syntaxí, gramatickými rýmy a přehlídkou klišé. Toho tu ovšem svědky nejsme
Zcela volný verš by patrně vedl naopak k mnohomluvnosti. Pro začínající básníky je podstatně nebezpečnější než rým vázaný, neboť svádí k domněnce, že není-li autor svázán metrickými a rýmovými pravidly, není svázán ničím. Na délce díla, v němž je smysl ředěn až na úroveň známou z homeopatie, je pak tento omyl nepříjemně znát. Vede nakonec buď ke shluku nespojitých výkřiků nebo je naopak natolik epizující, že jde vlastně o poněkud potrhanou prózu.
Volný verš bývá paradoxně i obrazně chudší, protože některé zdařilé metafory si prostě vynutí potřeba nalezení rýmové shody. Bez této nutnosti autor často nenajde dost kázně, aby hledal pod hladinou prvních nápadů.
Tento smíšený verš (ale řekněme si poctivě, je že hodně blízko vázanému verši využívající rýmu sporadického) tak myslím docela hezky provedl Paulette mezi Skyllou křečovitosti a Charybdou upovídanosti, dovolil jí vyjádřit náladu, v klidu si vyzkoušet některé tropy (mně se například synekdocha ?obilný klas? docela líbí) a jiné básnické prostředky. Oceňuju i použití slov řídkých a trochu archaických, protože mi ti ptáci nad polem evokují venkovskou idylu, má to pro mě skoro ruralistický rozměr a k tomu jistá archaičnost patří (bydla ? kdo to dnes napíše?).
Nebo ta třetí sloka: amatérský veršotepec by napsal: ?a pole září barvou bronzovou?? Paulette ovšem píše: ?a pole září září bronzovou?. Vždyť je to krásné. Můžeme se ptát, zda září je instrumentál substantiva ?záře?, nebo opakované sloveso, přičemž bronzová přestupuje z pozice přívlastku do syntaktické pozice předmětu (a rovnou říkám, že to se mi líbí víc!).
A ten předposlední verš ? bez proseb a bez díků. To je zratka, v které je všechno. Znáte přece ten pocit: Letní pole. Slunce. Obilí. Mírný teplý vítr. Je vám tak krásně, že byste chtěli děkovat a prosit a nevím co, ale nemáte slova (nebo je máte, a není je komu říct), tak jen jste, existujete v téhle vteřina na tomhle metru prašné cesty a vít, že je to jedna z těch vteřin, které nejsou jako houska na krámě.
Neříkám, že je to vrchol poezie, kterou tu lze číst. Ale není to taky žádná šmíra.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
