Vím, že se mnou by ses´ pářil,
a šťastně se přitom tvářil,
a pak bys mi jednou roha vzal…
Prej všechno, co chceš, ti zmařím,
prej se mi tě ničit daří,
hochu, ty se drž ode mne dál…
Dej ode mne svoje pracky,
nechci dřevo, ale klacky,
říkal´s, že jsi o mě velmi stál…
Dyť znáš jen ty svoje nácky,
cigošům dáš dvě tři facky,
mně bys jednu vlepit se však bál…
Ubohej seš´, za mnou lezeš,
nestojím o bídnou veteš,
no tak si svejch pár švestek už sbal…
Že mě chceš, jen pořád meleš,
bejt chlap ale nedovedeš,
a to nemusíš mít samej sval…
Teď ti oči zvláštně planou,
měl ses´ hochu držet stranou,
jenže ty sis´ mne jak cumel přál…
Měl sis´ radši začít s pannou,
teď mě oddělat chceš ranou,
nejsem tvá královna, nejseš´ král…
Refrén:
Do koho blázen jsem, mě nechce,
kdo blázen je do mě, je mi vzduch,
nocí i dnem dostávám lekce,
jak vše ovládá bludnej´ kruh…
Vždy si musím chuť nechat zajít
na to, co vím, že je to pravé,
odříkaného celej krajíc,
nechci bejt kořist, ani dravec…
Kdybys tušil, jak mě dusí,
jak se sama sobě hnusím,
možná bys i ke mně znovu vzplál…
Minusy mají i plusy,
proč jen všechno musím zkusit,
chtěla bych, aby ses´ o mě rval…
Ve své ruce kudlu svíráš
a v mém srdci zeje díra,
nechápu, proč ses´ mým katem stal…
Kalný zrak už neupírám,
obrys tváře se mi stírá,
ten, kterého chtěla jsem, mi lhal…
Krev na blůzu vytéká mi,
nevím, proč jsme tu tak sami,
o ráji se mi sen v pekle zdál…
Nebyla jsem snad kus dámy,
teď mne zabíjí můj známý,
který mě v jednom kuse jen sral…
Refrén:
Do koho blázen jsem, mě nechce,
kdo blázen je do mě, je mi vzduch,
nocí i dnem dostávám lekce,
jak vše ovládá bludnej´ kruh…
Vždy si musím chuť nechat zajít
na to, co vím, že je to pravé,
odříkaného celej krajíc,
nechci bejt kořist, ani dravec…
Čas můj život na kusy krájí,
odříkaného celej krajíc,
odříkaného celej krajíc,
odříkaného celej krajíc
sním...
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
