Omyl

Opřela se o opěrátko židle a zaklonila hlavu. Monolit jejích vlasů se rozpustil v prostoru za jejími zády. Třásně leskle kaštanových vlasů protkaná blond melírem. Jakoby na tom záleželo. Tady. Jen pár stolů a u nich na židlích její kolegyně. Monitory a telefonní přístroje. V přihrádkách pod stolními deskami v provedení třešeň věžičky šanonů s dokumenty. A jedno okno, kterým sem do pátého patra stejnak nikdo koukat nebude.
  Měla to být striktně seriózní práce. Léta vzdělávání, školení, seminářů. Psychologie, sociologie a kurz první pomoci. Měla vědět, jak je naivní. Jak mimo je ta její vize. Ušlechtilý záměr pomáhat. Dnes už ví, že jde spíš o umění ubránit se. Nenechat se rozhodit. Nedělat nikomu klauna. A ve volném čase se pobavit nad doručenými e-maily. Užít si chvíle, kdy terčem posměchu není ona.
  Tohle zaměstnání mělo být tím nejušlechtilejším posláním, ale praxe všechno zazdila.
  Psychologické poučky se využijí jen někdy. Důležitější je většinou umět trefně odpovědět. Ubránit se. Ovládnout hlas.
  Vyslechla si tu už ty nejhloupější fórky. Tohle je práce z vaší noční můry. Tady přijdete o iluze. Nikoho nezajímá, jestli jste opravdový profík, zodpovědná osoba. Vaše lidské chování ocení stěží výplatní páska. Seďte si u aparátu třeba nahatí.
  Jde o váš hlas. O představu vašeho kyselého obličeje.
  Když zazvonil telefon, paže v bílé blůzičce se natáhla ke sluchátku a ruka se zlatým náramkem ho zvedla do výše úst. Ústa měla obtažena růžovou rtěnkou, ale v tomhle oboru to zákazníci neocení.
  „Linka důvěry, ahoj, co potřebuješ?“
  Ze sluchátka se ozývalo hlasitě funění, chvílemi mlasknutí. A do toho všeho na druhém konci drátu ticho.
  Masový vrah, neukojený vtipálek nebo fanatický onanista. Lidi, kvůli kterým jste přestali sledovat zprávy na Nově. Těžko poznat, jestli maniak právě polyká svou oběť, nebo se jen malé dítě stydí promluvit. Po zkušenostech z téhle práce si beztak všechny psychologické profily nahážete
do jednoho pytle a označíte visačkou „HOVADA“.
  „Hálo,“ řekla a zamrkala víčky s perfektně namalovanými řasami. Ale to tady tržby nezvýší.
  A po chvíli: „Slyším, že tam někdo dýchá…“ a neřekla to ani tak proto, aby ujistila volajícího, že o něm ví, jako spíš kvůli sobě, aby přervala to nervní ticho na lince, ticho, které se stupňovalo a bylo už k nevydržení.
  „Tak já nevím,“ přemýšlela nahlas.
   Na něco vás prostě nepřipraví ani školení. Možná se časem naučíte poznat, jestli druhá strana mluví vážně. A třeba ji někdy dokážete pomoct. Ale jak se, sakra, máte popasovat s mlčením?
  Ještě chvíli váhala a pak pomalu, aby to nepůsobilo nepatřičně, opatrně a pomalu pokládala sluchátko dokud necvaklo.
  „To nic, to si zas někdo dělal srandu,“ zkusila sebejistě odpovědět tázavým pohledům ostatních telefonistek.


„Nula je jako rybníček, z kterýho hasiči čerpaj vodu, aby uhasili požár. Osmička je jako policejní želízka. A pětka je jako sedátko, na kterým se vodnášej raněný.“
  „Raněný se snad vodnášej na lehátku, ne?“
  „Nojo, ale i na sedátku, tos nikdy neviděl?“
  „Ne.“
  Na dlani mám bradavici, koukám do ní a Siréna vede ty svý pitomý řečičky.
  „Pak je eště jeden způsob. Nejdřív přijedou hasiči a uhasej požár, takže maj sto padesát. Pak přijedou doktoři a zachráněj raněný, číslo sto padesát pět. A pak to policie vyšetří. Sto padesát osm.“
Siréna vede ty svý pitomý řečičky furt dokola.
  Vzhlídnu k ní a říkám: „Siréno, vidělas včera Kobru jedenáct?“
  „Ne,“ odpoví.
  Super, můžeme dál sjíždět to vzrušující téma s telefoníma číslama.
  Jak říká brácha: „Zažít vejlet se Sirénou a umřít. Ale bejt tebou tak umřu eště před tím vejletem.“
  Neumřel jsem, takže teď já a ona, my dva, šlapeme sobotní přírodou ohřátou blížícím se létem. Všechno přesně tak, jak si to ta uječená holka vymyslela.
  Siréna není zrovna nejmilejší přezdívka pro modrovokou čtrnáctku, ale jde jen o zvyk. Asi jako když vám brácha celý dětství říká „debile“ a pak na vás jednou zavolá jménem a vy máte vlezlej pocit, že za tím něco musí bejt.
  Siréně takhle říkáme už od útlýho věku, takže na to bez problémů slyší. Má v tom prostě už grif. Jako čtyřicetiletej stokilovej skaut, na kterýho bratři liščí ohony volaj ‚Šmudlo‘.
  „A co ta tvoje bradavice?“ ptá se mě teď a mě z toho jejího vysokýho jedáku zebou uši.
  Bradavice občas zabolí, ale to ji teď vyprávět nebudu. Nechci.
  „Po vejkendu pudu ke kožnímu a ten mně ji vymrazí. Vymalováno,“ kydnu na ni.
  „Nebereš to moc na lehkou váhu? Víš, že z bradavice můžeš dostat rakovinu?“
  „Nééé! Co to meleš za sračky? Říkám, že mi to vymrazej. To je to, co bradavice potřebuje! Chlad! A né se celej den potit na podělanym vejletě!“ a škubnu hlavou směrem k zapadajícímu slunci. 
  „Jenže to tvoje vymrazování nemá nic společnýho s nějakým chládkem, to tvoje vymrazení je totiž zákrok tekutym dusíkem, tátovi to taky dělali.“
  A chytrá slečna Siréna jde vedle mě v těch svejch trekkovejch hadrech, vítězoslavně se usmívá a jak se tak na mě dívá a koulí velkejma modrejma vočima, copy nadskakujou, na každý straně jeden, nadskakujou jak uši strejčka Fida, když za letu drží v hubě za zadek svý dva synovce.
  „Vole, ta siréna, to musí bejt dobrá mrdnička. Jak jí ho tam lámeš zezadu, jen tak drapneš ty její copy jako opratě a seš jak kovboj na hnědce,“ říkal brácha.
  Starší brácha je něco jako tvůj patron, kterej dohlídne na to, abys byl vždycky mezi svejma vrstevníkama boss, a ještě ti usnadní tvoji cestu k prvním alkoholickejm pokusům. A kterej tě svejma zkušenostma inspiruje a nasměruje k nevšedním zážitkům.
  Je půl devátý večer a nad náma pomalu zapadá nadržený červnový slunce, triko mezi zádama a batohem na nich mám durch propocený a na dlani si to vyčnívá moje bradavice. Obtahujem svejma podrážkama pěšinu zalomenou mezi loukou a lesem a najednou Siréna nahodí pitomě spokojenej ksicht, zastaví se a začne se rvát ze sevření popruhů, krosna dopadne do trávy a ona z ní drápe futrál na spacák, protože „Tady se mi to líbí, co myslíš, tady to zapíchnem, viď?“ a pak vytáhne futrál na stan a vytáhne deku a igelitku s jídlem, ve který už jsou ale jen suchý rohlíky, protože tu půlšišku vysočiny už jsem cestou sežral holou. Mám hlad a chci opejkat párky, ale máme jen tři suchý rohlíky a nejbližší otevřenej obchod bude možná nějakej supermarket ve větším městě dekakilometry odsud. Na tuhle šaškárnu jsem se nechal zlákat s určitou neromantickou představou. Na střídání levý a pravý není nic zábavnýho, ale to si tahle holka nenechá vysvětlit. Já chtěl jen zkouřit krabku startek, opíct buřty, dát flašku božkova a za tmy se společně se Sirénou cachtat nahatej v řece. A do toho ten čupr plán. Místo toho teď stojíme hladový a utahaný tady na tom travnatým plácku v sousedství několika obcí, co by se daly souhrně označit jedním vulgárním slovem, začínajícím na „P“ a končícím na prkně od hajzlu.
  Nedávno se mě brácha ptal: „Hele Tome a už ti ho siréna kouřila?“
  Říkám: „Néé, vždyť je jí čtrnáct!“
  „Jéžiš, ty seš pako. Jó, je jí čtrnáct, což znamená, že ji na buchtu šáhnout nemůžeš, její buchta je tabu. Ale tobě je snad patnáct, ne? No takže tvý péro je v cajku. Mi neříkej, že ti eště nevzala ptáka do huby!“ poučil mě brácha.
  Takže teď obcházím stan a tlačím kolíky do země, jeden po druhým, vždycky se o něj v podřepu zapřu rukama a nalehnu celou svou vahou, pláň je příjemně travnatá a bez šutrů, kolíky, zahnutý, dvacet čísel dlouhý ocelový tyčky, zajížděj rajcovně zlehka. Siréna vevnitř pokládá karimatku a já vím, že nemůžu začít nějak zhurta. Nesmí to vypadat jako bych na to myslel už dlouho, celej den, nemůže to vypadat jako bych celej ten dnešní vejšlap absolvoval jen kvůli tomu. Měl bych začít nezávaznej rozhovor, nejlíp o něčem, co Sirénu zaujme. O něčem, co jí baví. Musim začít, já nevim, začít od Harryho Pottera?
  Zatlačím poslední kolík a pak jdu před vchod stanu, skloním se a vidím dovnitř. Siréna urovnává karimatku a k východu špulí svůj apartní zadeček, jezdecký sedlo, ale to už jsem až moc napřed. Teď nebo nikdy.
  Říkám: „A nebudem spát nahatý?“ Víš přece, jako Harry a Hermiona.
  „Cože?“ ozve se tam někde za Siréninou nezletilou zadnicí.
  „No, na bradavici je teplo,“ vysypu ze sebe ten odzbrojující dvojsmysl, mnu si kožní výrustek v dlani a nepřestávám zírat na tu vyrýsovanou rejhu švu modrejch šortek mezi malejma půlkama.
  „Cože?“ ozve se tam někde za Siréninou nezletilou zadnicí. Zase.
  „Jak dlouho se známe? Ještě nikdy jsme se neviděli nahatý,“ nadhazuju, jakoby to spolu souviselo.
  „To souvisí?“ zeptá se.
  Brácha říká, že láska na celej život by nebyla tak nemožná, kdyby se každá ženská dřív nebo pozdějc neprojevila jako úplně pitomá kunda.
  Musím přejít ještě víc do ofenzívy, z vlastního vápna soupeřovu bránu neohrozím, tak vlezu tam k ní do stanu, ona se na mě otočí a mžourá a jak na mě tak nechápavě civí, chytnu ji něžně pravou rukou za zátylek, chvat ‚poď mi kouřit – znáte z TV‘, a říkám: „Chtěl bych tě vidět nahou.“
  A ona neví co teď, ví jen, že musí říct to, co řekne, ona totiž řekne: „Co to do tebe vjelo?“ A to je chabej obrannej mechanismus.
  Teď začnu žadonit: „Mám tě hrozně moc rád.“ Takže mi ho prostě musíš vzít do pusy.
  „Tome, já tebe taky, ale ne takhle.“
  To fakt řekla.
  Siréna je prostě jen slabá a blbá jako každá ženská, přesně jak to říkal brácha. Přesně jak to říkal brácha, každá ženská je hlavně hrozně zvědavá. A všechny takový holky jako je Siréna nemíněj tu zvědavost nějak překonávat, protože poznání je mnohem lepší varianta, a to bez odříkání. Nemluvě o nezvratitelný pozici bosse mezi sexuálně nezkušenějšíma vrstevníkama.
  Tahle generace čubek odrostlejch na Bravíčku chce prostě mrdat. Generace, která už nezčervená nad žádnou nemravností, protože v době televizních reality show už to snad ani nejde. Generace, pro kterou je Robert Rosenberg tím, co byli pro tu předchozí Olympici.
  Siréna nebo já.
  To my jsme tahle generace.
  Siréniny vykulený bulvy se na mě zblízka dívaj, copy poslušně splihlý za ušima.
  A já škubnu hlavou dopředu a přisaju se ji na dolní ret, ona chce ucuknout, ale já se držím a vlaju na ní jak trenýrky přicvaknutý kolíčkem na prádelní šňůře. Tohle ji přece musí nějakým způsobem vzrušit.
  V každým pitomým filmu tímhle způsobem vždycky roztajou ledy.
  Siréna možná trochu taje, třeba už ji vlhnou kalhotky, co vím jistě je to, že se přece jen chytla. Okusujem si vzájemně rty, vyplazujem jazyky a olizujem jeden druhýho, a to zevnitř, hlemtáme, jsme smečka hladovejch štěnat nad miskou se žrádlem a chcem dlabat.
  Musím si sundat tričko, ale nevím jak to udělat, abych nepřerušil tenhle monstrózní francouzák. Volnou rukou – tu jednu totiž pořád držím Siréně za zátylkem a kormidluju si s ní, až se kouty jejích přivřenejch očí stahujou dozadu – si hrnu spodek toho zatracenýho trika nahoru, ale mezi našima spojenejma hubama ho prostě neprotáhnu, takže mám jen odhalený břicho a chytá mě křeč v paži.
  Tudy cesta nepovede.
  Jenže oblečenej prostě o panictví nepřijdu.
  Takže volně pustim tričko zpátky dolů, ale nechám ho trochu poodhrnutý, abych mohl chňapnout za konec svýho koženýho pásku a škubnout s ním od sebe, táhnu až pentlice vyklouzne a pásek se uvolní a pak vezmu za knoflík a šroubuju s ním jak s klíštětem, nervně ho rvu a ta kurva se nehne. Teď nemyslím Sirénu, ta se kroutí přisátá na mý držce a vzdychá, ale ten knoflík drží a já jsem debilní paznecht. Tenhle můj zajebanej striptýz trvá dýl než pět vteřin, který jsem mu mínil věnovat. Uvolním i druhou ruku – pustím zátylek mojí nový první rajdy ze sevření – a pomůžu si jí tam dole, kde se už zevnitř tlačí můj naběhlej dlouhán. Rodiče vás možná naučej si zavázat tkaničky u bot a vyčistit zuby, ale jak si třesoucíma rukama stáhnout kalhoty, když si chcete mermomoci zapíchat, to vám už neřeknou.
  Chce to trénink, anebo pořádnou nadrženost, která vám nedovolí, to vzdát. Tu já mám a tak dokonáno jest a mezi hrázema tvořenejma zipem mejch šortek se bouří vodní hladina modrejch trenýrek, který napíná boule ztopořenýho ptáka.
  A v Siréně to hrkne, zařadí zpětnej chod a doširoka vytřeští oči, znova se z ní vyklube to intelektuální kuře a prohlásí: „Můžeš mi říct, co to tady jako děláš?“
  Je načase, abych tuhle přechytralou preslepici zasvětil do toho, co tady jako dělám, i do toho, co tady jako teď budem dělat oba dva. Je načase, abych předal dál bráchovu teorii o orálu pod zákonem. Některý lidi prostě nemusej hrát glam rock, aby si zašukali. Některejm lidem stačí jen trochu se zamyslet.
  Siréna nervózně zrychlí dech, vidím jak se jí začne vlnit hrudník a na něm její nedospělý mlíčný vemínka. Jsem v neustálý naději, že se v týhle oblasti jejího těla stane ještě něco velkýho.
  Celou tu dobu, co ji nastiňuju, jak se věci maj, poslušně přikyvuje hlavičkou, jakoby na tak velkou myšlenku čekala od doby, kdy objevila rubriku Láska, sex a něžnosti. Můžete dělat cokoliv, když si to dokážete správně zdůvodnit a když jste ochotný svýmu zdůvodnění sami věřit.
  Můžete dělat cokoliv, když je váš bratr génius, alespoň co se věcí kolem šoustání týče.
  Můžete dělat cokoliv, když váš kluk takovýho bratra má.
  To, co teď udělám já, je, že vystrčim zadek a všechno v jeho úrovni z kraťasů, který si shrnu až ke kolenům. Nejdřív mám prdel ještě taky zabalenou v plenách z modrejch trenek, ale když i ty stáhnu, moje fujara je venku, in flagranti. Sirénina ramena, do nichž jsem v dětství nespočítaněkrát plácnul při hře na honěnou, teď zlehka tlačím dolů. Dneska budem zase hrát na honěnou.
  Vše probíhá v absolutní tichosti. Jediný slyšitelný zvuky široko daleko – náš lapavej dech a náš tlukot srdce.
  Pro ty z vás, kteří začali číst až tady: toto není reportáž z narozeninovýho večírku v hospicu.
  Siréna se tam dole šklebí a v ruce mi ho kostnatě svírá, asi jako když se křovák učí jíst příborem. XiXao v akci. Už otevírá pusu, tak jako napůl, spíš jakoby se něčemu divila v dokumentu o velrybách, pak se ale zasekne a omluvně povídá: „Já nevím, jak to mám dělat.“
  Říkám: „No tak normálně. To snad znáš z netu, néé?“
  A ona: „No to jo, ale jinak sem to nikdy nedělala.“
  Mám dost. „Týý vole, to já taky ne! Tak to prostě nějak zkus, já ti řeknu.“ Mě vomejou. Navigátor držky při kouření péra.
  Nejdřív to chvilku vypadá, že se mi nad ním rozbulí, ale pak to prostě nějak zkusí. Nikdy jsem nic podobnýho nezažil a to se pak těžko hodnotí kvalita čehokoliv. Ale když mě obejme ta její teplá růžová papula, chtěl bych se v ní celej rozpustit. Adrenalin mi píčuje cévama v tom nadpozemským zážitku, když klenba její ústní dutiny vytvoří hranice našeho malýho vnitřního vesmíru a já můžu kdykoliv explodovat ve svým velkým třesku.
  Dámy a pánové, toto je nevšední událost.
  Napadlo mě, jaká to je škoda, že mi ho někdo nevyhulil dávno předtím.
  „Ještě počkej,“ vzdychnu a v kapse staženejch kapsáčů, roucha z khaki látky kolem mejch kolen, vytáhnu telefon.
  „Ježiš, co děláš?“ sykne zmateně. „Je to blbý?“
  Potichu říkám: „Néé. Né, je to dobrý. Jen si vypnu vyzvánění.“
  Šeptáme, dokonce i Siréna v majestátnosti okamžiku stočí volume na západ a napjatě mě pozoruje a já eliminuju všechny další nevynucený zvuky. Samozřejmě, že nechcem bejt rušený, a to pro tuhle chvíli ani sami sebou. Nechcem bejt rušený, ale já manipulaci s mobilem neukončím bezprostředně poté, co je zvoneček na displeji přeškrtnutej. To ovšem Siréna nevidí.
  Rušit a nebejt rušený. To ale ona neví.
  Nesmí vědět.
  Najedu do telefonního seznamu a zalistuju. BRACHA. Osmá položka od začátku. V bradavici na rozechvělý dlani mě najednou projede prudká bolest až ruka na joysticku cukne. Oči upřu v sloup, pohlcenej žlutou celtou stranu ani nepostřehnu překlep.
  Poslepu nahmátnu zelený sluchátko a pak svoji ošoupanou nokii teatrálně upustím z bezvládně plandající hnáty. Siréna snaživě pokračuje a já funím a hekám, abych překryl ten zlehka slyšitelnej vyzváněcí tón.
  Vyzváněcí tón, kterej ale neputuje jako odměna na účet bráchovi.
  Brácha není z těch, co by rozdávali rady zadarmo, a tenhle telefonát ho měl dneska večer potěšit. Tenhle telefonát měl bráchovi potvrdit, že jsem s jeho radou uspěl, a u tohohle telefonátu měla bejt prdel.
  Stejně jako u těch telefonátů na bezplatný linky.
  Tohle mám taky od bráchy.
  Nejrůznější linky pomoci byly před několika lety ve velkým rozmachu a brácha byl tímhle boomem odkojenej. S kámošema vymejšleli nejrůznější historky a s těma se pak svěřovali odborný pomoci na druhým konci drátu.
  Pomoc týraným dětem, aids line, nádorová telefonní klinika, pomoc obětem domácího násilí, růžová gay linka, centrum krizové intervence – stovky historek a kupa zábavy.
  A starší brácha je něco jako patron, kterej tě inspiruje ke stovce ulítlejch nápadů. Něco jako ábíčko, ale víc. Něco jako Praktická žena, ale jinde.
  Možná už ne tak originálně, ale bráchův odkaz přebíráme a přizpůsobujem sami sobě.
  Já a kámoši. Nejsme jen otroci Marešova humoru. Taky tvoříme zábavu.
  Už ne s takovou pompou, tyhle linky bezpečí existujou i dneska.
  Jednu takovou jsem si uložil do seznamu v mobilu. BEZPLATNA LINKA POMOCI. Sedmá položka od začátku.
  A pro tuhle chvíli – moje poslední volaný číslo.
  Já to ale teď nevím. Nemůžu vědět.
  Cejtím krev v celým svým těle, jak mi proudí žílama, celý mý tělo pulsuje v jeden konečnej bod tam dole, kterej smáčím Siréně v puse, její ruka podél něho kmitá nahoru a dolu a až začnu pumpovat, a to začnu už brzo, možná budu kvičet jako prase, když z něj na porážce tryská jeho život. Hořím zvědavostí, jestli Siréna polkne, a nemůžu se toho rozhodujícího momentu dočkat.
  Až pak se třeba podívám na telefon a zjistím, že jsem naposled nevolal bráchovi. Teprve potom se asi dozvím, že jsem se se svým prvním opravdovým tělesným zážitkem pochlubil někomu jinýmu. Sedmý položce od začátku telefonního seznamu.
  Zasraná bradavice. Ta zkurvená škubavá bolest v ruce.
  Všechno mi to s největší pravděpodobností secvakne.
  To ale bude až za chvíli. Teď mi tělo pulsuje a hlavou mě vrtá jiná věc.
  Přemejšlim, jestli se za takovou kuřbu sluší poděkovat.