Co noha nohu mine
a noha nohu a ještě jednu
kráčí božský pavouk po obloze
sype semínka domů
zárodky oken, párátka kostelních věží
dělá stojku
a proč ne, vždyť má radost
že město tak hezky roste
když je zalévá sníh a vrány
pohleď! splétá jemný vzor ulic
ze země prýští beton a věžáky
rostou v les a hradbu
to umělecká skládka vytéká z pavoukovy tlamy
to jemně řeže do obrazu
to postrkuje figurky po křížové cestě
to dělá piruety na hlavě jeřábu
to se směje krupobitím až se za břicho popadá
sedmou nohou nebo třetí zprava
to nahlíží za roh reflektorem auta
to zpívá a ze stromů padají deštníky
to skáče po řece protože jeho děti ucpaly mosty
to ti fouká listí a noviny do obličeje, aby ses smál taky
to rozvěšuje západy slunce po obloze
a do každého okna jeden
to se válí na zádech a kmitá nohama v rytmu telegrafu
to staví na nárožích pyramidy z mrtvých hraček
povídají si, když děti spí
to tiká metronomem, to tepe pouliční krví
to natírá vrata na staro
to staví hrad z písku, sazí a snů
to za večera tká mlhu tajemství
Ne že bych někdy (jako čtenář) tíhnul k tomuto typu poezie, odkazující k surrealistickým litaniím, ale díky Jezdci na ničem tomu ještě přijdu na chuť! A Jezdec přijde k bodu.
