Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
Následujících několik poetických textů odráží jak moje fantazie, tak mou nenávist k některým aspektům reality. Některé jsou pro zasmání, některé k zamyšlení, u jiných se prostě zasněte. Všechny mají ale společný jmenovatel, a tím je život sám.
Čtu si budoucnost z lístků čaje.
Dívám se, jak si mé dítě hraje.
Je v naší zemi už dlouho známo,
že pouze jedno, bude říkat mi mámo.
Je to tím, že je nás na světě moc.
Proto jsme mocné prosili o pomoc,
která vyslyšena byla okamžitě.
Smíš mít muže a jen jedno dítě!
To záhy přikázáno bylo.
A mně se opravdu dítko narodilo.
Jenže muž odešel, prý nemám důvěru.
Modlil se za syna, nikoli za dceru.
V naší zemi nejsou chtěné.
Pokud nezemřou, jsou umlčené.
Rodiny se za ně stydí. Dcery nemají.
Smějí mít jen jedno. Je však neznají.
Co způsobilo, že došli jsme až do tohoto bodu?
Kdo za to může? A kdo zaplatí škodu?
Doufám, že nikdo neunikne vině
za všechny holčičky živořící v Číně.
Počet (6)
2008-11-16 14:14:08
Když někdo říká, že z hlediska teorie verše má báseň nedostatky, říká, že je špatná. Když někdo říká, že dává přednost obsahu před formou, je to na pováženou,protože báseň bez formy neexistuje. Pokud se schopnost vidět nechce snoubit s formou ( tu si každý může vytvořit vlastní), pak je lepší psát prózu nebo články do novin.
Děkuji vám všem :). Saša gr. vyjádřil velmi věcně to, co chybí formě, vážím si toho. I když nevím, jestli někdy budu hlouběji studovat teorii verše (možná ano), básně dál psát budu. Je to jakási forma mé zpovědi, způsob, jak se vyrovnávám s věcmi, které mě momentálně štvou, a v takových případěch (většinou) na stavbu verše moc nedám. Spíš se zaměřím na obsah a na to, jestli ten má co říct. Třeba tenhle rozevlátý básnický styl teprve vznikne :), ale mě prostě nebaví podřizovat podobu obsahu, takže pokud myslím, že tam patří nějaké to patetické rýmování, tak ho tam zkrátka dám. Já vím, jsem nepoučitelná.
Něco bych napsal, ale už mi všechny moje možné kritiky sebral Saša Gr., takže na něj pouze poukážu a vyjádřím svůj souhlas. Co bych se namáhal, když se můžou namáhat jiní, že? :D Takže asi tak.
Tak teda vítej. Vždycky mě mrzí, mám-li přivítat nového uživatele a jeho první dílo kritikou, ale věz, že to nemyslím ve zlém.
Vázaný verš je velmi těžká kategorie. Vyžaduje naprosté soustředění, zkušenost a, pokud možno, i teoretické znalosti.
V této básni mi chybí rytmus, je přerývaný v každém dvojverší ho měníš. Někdy by trochu pomohlo alespoň slovo přidat či ubrat, s tím doporučuji dát si příště větší práci.
Pokud se nepustíš do studia rytmu v poezii, (sám o tom teprve začínám uvažovat,) pak je nejlepší metodou rytmické čtení textu, nejlépe nahlas, a srdce ti (po několikerém čtení) - možná - napoví.
Dále bych vytkl básni některé nepříliš hezké rýmy - moc /pomoc (Nabízí se samo, že? Ale snad právě proto nezní moc pěkně.) Nemají/neznají (Gramatický rým málokdy vyzní dobře. Neprospívá jí ani sporadická neobratnost ve vyjadřování. Primárně má být řeč ve verši melodická a přirozená a tomu se musí podřídit rýmování. Častou chybou však je pravý opak, podřizování toku řeči rýmům.
Jinak, na rozdíl od mnohých, považuji angažovanou poezii (řešící problémy světa) za dobrou věc, ale opět je to nesmírně těžký žánr. Málokdy se podaří napsat to nepateticky přirozeně a vnitřně pravdivě. Obsahově mi v básni vadila přílišná prvoplánovost. To že je vtlačená do toho, co chce říci, jak cukroví do formičky. Pointa má být překvapivá, aby měla účinnost. Tuto jsem očekával zhruba od poloviny textu.
To, že se rozepisuji, je proto, že myslím, že máš nakonec asi i talent. Kdybych si to nemyslel, mávnu rukou a nebudu psát nic.
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
