SEXY BODY

     Linda ležela na posteli a už zase plakala. S přestávkami na záchvaty bezmocného vzteku to trvalo už pět hodin čtyřicet jedna minut. Ten bídák, tohle jí teda dělat neměl. Jí, zrovna jí. Nejhezčí holce ze septimy. Jak teď může vůbec vylézt mezi lidi? Jako by je neznala. Všichni se budou tvářit, jak ji litujou a za zády si pěkně smlsnou na tak šťavnatém soustíčku. Ani za nic by si nepřiznala, jak ráda se těch šuškavých posměšků na účet ostatních nešťastnic účastnila. Jenže teď se to stalo jí a to je jiná věc. To nepřežije. To snad radši skočí z okna nebo si podřeže žíly. Nebo spolyká prášky. Nebo skočí pod vlak.

     Na chvíli přestala brečet a zamyslela se nad všemi možnostmi. Dokonce vstala a šla se podívat z okna. No páni, pěkná výška. To by byla tutovka. Jenže by to bolelo. Hm, to snad radši ty prášky, ostatní by bolelo ještě víc. Po práškách by jí bylo maximálně špatně. Znovu se začala litovat. Hajzl je to, ještě aby jí kvůli němu bylo zle. To tak.

     Pět hodin padesát čtyři minut. Tak dlouho už je nešťastná. Jak jen mohl? Ještě nikdy jí žádný kluk nedal kopačky. Až teď Mišel. A to si myslela, že se jí to nemůže stát. Zatím dávala vale nepohodlným přívažkům zásadně jen ona. Jenže Mišel, to bylo něco úplně jiného. Mišela miluje. Teda milovala. Teď ho nenávidí. Ale k vodě by ho nikdy nepustila. Poslední dobou jí sice připadalo, že se chová trošku divně, ale nikdy by ji nenapadlo, že se s ní chce rozejít. O to větší rána to byla, když jí přišla ta esemeska. Ve tři hodiny třináct minut. Jasně, nešťastná třináctka. Znovu vzala do ruky mobil a četla si tu krátkou zprávu. Stručně a jasně,  konec. Navíc je to srab. Ani jí to nedokázal říct do očí. Asi se bál, že by mu je vyškrábala. No to se teda bál oprávněně.

     Utřela si slzy, znovu ji popadl vztek. Tak on mi na otázku, jestli se sejdeme před Hvězdou jako obvykle, odpoví, že ne, protože se mnou končí. Hajzl. Hajzl, hajzl, hajzl! Určitě tam chce vyrazit s nějakou jinou. No jistě, že tam půjde, bez něj by to tam nebylo ono. Na téhle páteční diskotéce nikdy nechybí. A díky Mišelovi tam vlastně patřila i Linda. Ne že by tam předtím nezašla, ale nebylo to tak často. Díky Mišelovi za posledních sto sedmdesát devět dní nevynechala ani jednou. Čtyři tisíce dvě stě devadesát šest hodin chodila s Mišelem. Proč mu vlastně všichni říkají Mišel? Najednou se jí ta směšná přezdívka znechutila. Vždyť je to děsný říkat někomu Mišel, když se jmenuje normálně Michal. Pche, Mišel. Už to nikdy nevypustí z pusy. Je to tak trapný.

     Tak Michálek dneska půjde do Hvězdy s jinou kočkou. No to bych se na to podívala. To se panáček mýlí, jestli si myslí, že budu sedět doma a truchlit. Ten ještě uvidí věci!

     Linda se vrhla ke skříni a začala zuřivě přehrabovat desítky triček a džín, které by přicházely v úvahu na dnešní večer. Hrůza, vždyť nemá co na sebe! Nic tak úžasně sexy, aby všichni včetně Michala padli na zadek. Dneska večer jí to prostě musí slušet.

     Zkusila na sebe natáhnout několik kombinací, které se jí zdály přijatelné a zkoumavě se prohlížela v zrcadle. Dobře, tyhle džíny jsou berné. Sedí jí krásně na bocích, takže může vyniknout tetování, které si nechala udělat proklatě nízko. To znamená, že musí jít naostro, aby jí, nedej bože, nevylezla tanga. Někomu se to třeba líbí, když holce čouhá prádlo, ale Lindě to připadá strašný.

     Tak teď ještě nějaký sexy vršek. Bude si muset vzít tílko na ramínka, v těch nejlíp vyniknou prsa. Co třeba tohle bílé? No to by nakonec šlo. Hlavně, že je dost krátké, aby nezakrylo tetování a taky bylo pěkně vidět ploché solárkem tónované bříško. Je sice teprve půlka května, večer bude nejspíš dost chladno, ale ať. Naštěstí máma není doma, tak jí to nikdo nebude zakazovat. A vezme si tuhle super mikinu, ta se Mišelovi, teda Michalovi, vždycky líbila. Má to do Hvězdy kousek, to nějak přeběhne.

     Linda koukla na mobil. Kruci, to se zdržela! Devět hodin třicet tři minut. Bude sebou muset hodit. Spěšně si umyla vlasy a vyfoukala je do ležérního blonďatého zozcuchu. Make-up předělávala třikrát, než se jí zdál perfektní. Teď ještě Miš..Michalovu oblíbenou vůni, minikabelku akorát tak na klíče, mobil a papírové kapesníčky a ty senzační máminy sandálky na proklatě vysokém podpatku. Máma jí je nechce půjčovat, ale co, není doma a když je Linda pak vyčištěné uklidí, nejspíš nic nepozná.

     Poslední kontrola před zrcadlem a jde se. Linda za sebou zabouchla dveře a přivolala si výtah. To je doba, než se dokodrcá do osmého patra, určitě byl až v přízemí. Ještě než kabinka zastavila, roztřásla ji zima. No jistě, zapomněla doma mikinu, pořád ji někde nechává. Neochotně znovu odemkla a vrátila se. Aby tak ještě měla kvůli tomu vracení smůlu! Než stačila znovu zamknout, někdo jí výtah sebral. Zkusila seběhnout po schodech, ale o patro níž to vzdala. V těchhle botách to fakt nejde, musela si přiznat.

     Ke Hvězdě dorazila osm minut po jedenácté. Jistě, to je tím pitomým výtahem. Měla tady být přesně v jedenáct, jako obvykle. Všichni už budou určitě uvnitř. Najednou jí začalo být úzko. Má tam vůbec chodit? Kdo všechno už to ví? Sama to řekla jen Barče. A co ten bídák, taky už tam bude? Znovu se jí začaly zalívat oči slzami při pomyšlení na tu potupu. Ne, teď rozhodně nesmí brečet, rozmazala by si oči. Chvíli zhluboka dýchala a sbírala odvahu. Ještě, že nikdo nejde. Znovu se zhluboka nadechla a otevřela dveře.

     „No čau, kde vězíš? Mišel už tu dávno je,“ hlásil překvapený Tom u pokladny.

     „Já vím, to neva,“ zalhala. „Trošku nestíhám…“

     Tak Tom to ještě neví, dobrá zpráva.

     Prošla kolem baru a začala se v šeru rozhlížet, jestli uvidí známou postavu nebo aspoň někoho z party. U jednoho stolku se rozvaloval v křesílku samotný Ťuhýk, toho teda rozhodně nepotřebovala. Obešla ho, aniž mu věnovala jediný pohled. Za sloupem seděli Ondra s Bárou, Michal nikde. No nevadí, je tady, však on se někde vynoří.

     „Čau,“ hodila mikinu a kabelku přes opěradlo křesílka vedle Barči a pokračovala dál na parket. Aspoň se trošku roztancuje, než si jí Michal všimne.

     Naučenými pohyby rozvlnila tělo a přivřela víčka. Záblesky lejzru ji trochu oslňovaly a navíc se smyslně přivřenýma očima ještě víc vynikl sexy taneček, který tady chtěla předvádět. Jen ať ten prevít vidí, o co přichází. Ostatně když ho nepřivábí zpátky, aspoň sbalí někoho dalšího. Sama tady rozhodně nebude!

     I like your sexy body, neslo se parketem. No to bych prosila, že mám sexy body, co se každému líbí. Linda ještě přidala trochu víc smyslných pohybů, nechala se unášet rytmem písničky a na chvíli úplně zapomněla, proč sem vlastně přišla. Najednou ucítila ruce na svých bocích. Někdo za ní přesně kopíroval její pohyby. Mišel, napadlo ji. Takhle přece vždycky tancovali s Mišelem, to musí být on! Ani se neotočila, jen se ještě víc zavlnila v bocích. Zaplavil ji pocit štěstí, začala se usmívat. Tak přece za ní přišel. Trošku zvrátila hlavu, aby i přes clonu z cigaretového kouře mohl cítit její parfém. Tanečník se k ní zezadu přitiskl celým tělem a opřel jí hlavu o tvář. Něco ale nebylo v pořádku. Co to je za smrad? To snad je česnek nebo co? Linda otevřela oči a prudce se otočila. No tohle, co je to za vopruza? Co tu vůbec chce, stařec? Tomu už bylo nejmíň třicet! A určitě sem nechodí, nikdy ho tu neviděla. Odstrčila ho vší silou od sebe, až se zapotácel a odešla z parketu.

     Dosedla z výšky do křesílka, ale v mžiku byla na nohou. Co je zase tohle?

     „Mišel tady vylil pivo,“ informovala ji Barča.

     Čert aby vzal tyhle polstrovaný krámy. Teď má na džínách flek, jako by se počůrala.

     Popadla kabelku a vyrazila na záchod pacifikovat škody. Ještě nebyla ani v půlce ztemnělé místnosti, když narazila do Verči.

     „Čau Lindas, ty už jako nechodíš s Mišelem?“ culila se jízlivě a hodila hlavou směrem k baru.

     „Co je ti po tom?“ neudržela se. U baru stál Michal ve víc než důvěrném objetí s Andreou. Tak ho přece urvala, zmije. A Veruna je pěkná mrcha.

     Linda znovu vyrazila k záchodu.V tlačenici kolem barového pultu ji dostihl nevítaný tanečník. Majetnicky jí položil ruku kolem ramen a zafuněl: „Co piješ, kotě?“

     „Vodprejskni!“ vytrhla se mu a proklouzla na chodbu. Na dámských byla jako vždycky fronta. Tady teda čekat nebudu, pomyslela si. A s mokrým zadkem tu taky nebudu.

     Linda si přehodila kabelku křížem přes ramena a vyběhla ven. Tak na tohle nemá nervy, na jednoho je toho nějak moc. Ve vteřině se rozhodla, že jde domů. Jindy si brává taxíka, i když je to jen pár bloků. Máma by nesnesla, kdyby šla v noci pěšky. Ale co, dneska ještě není tak pozdě. Jedenáct padesát osm. Ani půlnoc ještě nebyla.

     Odhodlaně vyrazila k domovu. Je znát, že je sotva květen, je pěkná kosa. Chtěla si natáhnout mikinu, ale ta zůstala pohozená ve Hvězdě. Co se dá dělat, vracet se rozhodně nebude. Dneska už jí jedno vracení přineslo smůlu. Schoulila ramena a šla dál. Nikdy si neuvědomila, jak pusté jsou ulice v noci. Je tu skoro sama, až na toho pána za ní. Kradmo se ohlédla přes rameno. No to ne, to je snad ten týpek z diskotéky! Přidala do kroku, ale na vysokých podpatcích to moc nešlo. Přibližoval se docela rychle. Linda dostala vážně strach. Hlavně aby stihla přeběhnout okolo té vybydlené ruiny, dál už jsou zase normální domy, kdyby něco, zazvoní na domovní zvonky.

     Nestihla to. Svalnatá ruka s ní smýkla do vylomených dveří, zaplavil ji česnekový odér. Chlap ji přimáčkl celým tělem ke zdi, jednou rukou držel její obě vyvrácené nad hlavou a druhou rukou jí zpracovával prsa. Chtěla křičet, ale hrůzou nemohla ani šeptat. Pokoušela se kopat, smýkala sebou, až si rozedřela ramena o drolící se omítku. Jediným výsledkem byl zlomený podpatek. Máma mě zabije, blesklo jí hlavou nesmyslně.

     „Notak, kotě, bude se ti to líbít,“ hučel jí zblízka do tváře.

     Trochu se vzpamatovala a začala přidušeně křičet první jméno, které ji napadlo.

     „Michale!“

     „Notak, kotě, ticho!“ zahrozil a pro jistotu jí vrazil do pusy vlastní jazyk jako roubík. Evidentně se mu to zalíbilo, přestal jí hníst prsa a přesunul se níž. Zkušeně jí zajel rukou za džíny a slastně vzdychnul, když si uvědomil nepřítomnost kalhotek. Stáhnout jí džíny ke kotníkům mu netrvalo ani minutu. Linda byla zdřevěnělá hrůzou a odporem, z česnekového smradu se jí dělalo špatně a jeho jazyk ji dusil. Z očí jí tekly slzy, sotva popadala dech. Cítila, jak jí koleny roztahuje stehna. Byla bezmocná a zoufalá. Ať už mě nechá, proboha ať už mě nechá, to nemůžu přežít, ať už toho nechá! Rytmické nárazy ji přibíjely ke zdi a drásaly jí záda o hrubé cihly.

     Když skončil, ukročil dozadu, zafuněl a jediným tahem si zapnul poklopec. Linda se svezla podél zdi na zem a začala zvracet. Po tvářích jí tekly slzy lítosti i hnusu. Ani neví, kdy odešel. Celé tělo ji bolelo, roztřásla ji zima. Zašátrala po kabelce a vytáhla mobil. Nula dvacet sedm, zkontrolovala automaticky čas. Musí zavolat policii, musí… A co jim řekne? Chlápek, asi třicet, poznávací znamení česnečka k večeři? Jenom se jí vysmějou. Navíc se to rozkřikne, na malém městě se nic neutají. Do smrti už bude ta znásilněná.

     Roztřeseně se postavila na nohy a pokusila se trochu upravit. Opatrně vyhlídla na ulici. Hlavně ji takhle nesmí nikdo vidět. Zula se a klopýtala bosa po studené dlažbě, ostré kamínky jí zraňovaly chodidla. Ale jak krásná byla tahle nevinná bolest proti té hrůze! Zničené boty hodila cestou do popelnice, čert je vem. Čert vem i Mišela, ten za to může! To jen kvůli němu se to stalo. Nebýt jeho zrady, nikdy by nešla sama na diskotéku. A nikdy by nešla v noci sama po ulici.  

     Doma se ve sprše marně drhla žínkou, zdálo se jí, že ze sebe tu potupu nemůže nikdy smýt. Jak se jí něco tak strašného mohlo stát? Jak se to mohlo stát zrovna jí? Jí!

     V hlavě jí vířily myšlenky jak rojící se včely, nedokázala se na nic soustředit. Pach česneku jí připomínal to nejhorší, ale stejně hrozná se jí zdála Michalova zrada, škodolibá radost Veruny i máminy zničené boty. Je nemožná, odepsaná, už nikdy nemůže vyjít z domu s tím cejchem vypáleným na čele. Už nikdy nebude taková, jako byla dřív. Už nikdy nebude mít stejné přátele, už nikdy nechce vidět žádného chlapa. A máma jí to nejspíš nikdy neodpustí.

     Rány na rozškrábaných zádech pod mýdlem nesnesitelně pálily, ale bolest duše byla daleko horší.

     Panebože, ať už to skončí, ať už to skončí, prosila polohlasně do proudů vody, ale zdivočelé myšlenky jí hnaly před oči  stále dokola stejné výjevy. A pak, jako záblesk slunce mezi bouřkovými mračny, prokmitlo řešení. Ano, zdálo se jí, že tohle je to jediné správné řešení, jediné východisko.

     Zabalila se do osušky a jako náměsíčná došla na balkón. Na hraně zábradlí na chvilku zaváhala a ohlédla se dovnitř bytu. Nástěnné hodiny červeně křičely do světa svých nula dva : třináct, když se odrazila. Froté osuška se odvinula od jejího nahého těla a snášela se za ní jako šátek na rozloučenou.