Šance

Šance

Projeli jsme bránou.Byla zavěšená na sloupech z pískovce ukončené drobnou plastikou lvíčka a zdobila ji krásně tepaná mříž.
Vjezd jako do zámku. Napadlo mi v první chvíli.
Zámek se neobjevil. Zahlédla jsem žlutou budovu. Už z dálky bylo vidět opadanou omítku a mokré zdivo pod okapy.
Vjely jsme do parku. Kolem cesty byly mohutné rododendrony a keře drobných azalek. Za nimi buky s nádherně načervenalými listy, borovice a několik stříbrných smrků. Zahlédla jsem tvarované keře tisů a jalovců.
„Nádherný park a podle těch stromů je už hodně starý,“ prohodila máma, jela krokem a tak jsme mohly vychutnat krásu těch velikánů.
Vysoký drátěný plot ukončený ostnatým drátem, který park věznil, mě zpanikařil.
„ Brr,zámek! Spíš věznice!“ blesklo mi hlavou.
„Řeknu jí, že to vzdávám!“
Nestačila jsem otevřít pusu, když jsem je zahlédla. Seděli na vozících nebo na lavici. Jeden se pohupoval na berlích. Jejich barevné svetry připomínaly motýly.
„Motýli! Krásně barevní! Bez křídel! Stejní jako já!“
„Báro,slyšíš mne ?“ vyrušila mě máma.
„ Zastavíme z druhé strany,“ asi už je uviděla.
„Ano, jistě,“ skoro jsem křičela, ruce se mi chvěly a všechna odvaha mě opustila.
Objely jsme budovu. Zastavily před dveřmi s oprýskanou cedulí „Dům sociálních služeb.“
Máma vyndala vozík a pomohla mi vystoupit z auta.
Dveře do chodby byly otevřené. Chodba byla tmavá, zatuchlá a u výtahu na zdi byly mokré fleky s plísní a další cedule.
„Přijímací kancelář I. patro“
Vyjely jsme nahoru. Kancelář byla až na konci chodby. Máma před ní zůstala nerozhodně stát, zdálo se, že se bojí zaklepat. Já jsem se už trochu vzpamatovala.
„Mami, musím to zkusit. Slíbila jsem to tátovi.Jsem už opravdu dospělá,“ popojela jsem ke dveřím a zaklepala.
„Dále!“
Kancelář připomínala skladiště. Hrníčky na stole vypovídaly, že nás očekával.
Hned vedle hrnků byl popelník plný nedopalků a hory různých krámů.
Muž sedící za stolem vyskočil.
„Pěkně vás vítám!“ stiskl mámě ruku a pak se naklonil k mně.
„ Táhne to z něj jako ze sudu. To bude asi pěkný číslo,“ oběma rukama jsem se chytla vozíku. Stáhl ruku a otočil se opět k mámě.
„Dáte si kávu?“ Div jsem nevyprskla smíchy. Představa, že by máma v takovém nepořádku vůbec něco pila, byla nemožná.
„Ne, děkuji, to určitě ne,“ potvrdila to a rychle dodala.
„Raději nám ukažte, kde bude Bára bydlet!“
Vyjeli jsme o patro výše. Potkali jsme sestřičku, tlačila vozík s nákladem podložních mís a bažantů. Znaly jsme to z nemocnice.
Na chodbě byl příšerný zápach. Seděl na ní chlapec připoutaný popruhy k vozíku, netečně hleděl na holou stěnu před sebou. Ředitel si ho vůbec nevšiml, ale mně pohled na chlapce vyrazil dech.
„Tak jsme tady.“ otevřel jedny dveře.
„Hned vám pošlu sestřičku.“ Zmizel bez pozdravu.
Obě jsme si oddechly.
„Vidělas toho kluka? Ten příšerný puch. Chuděra, jak to tam může vydržet? “šeptala máma, jakoby se bála, že ji někdo uslyší.
„Je to hrůza! Báro, co ti pro Boha doma chybělo?“
Chtěla jsem vyhrknout, že vůbec nic, ale představila jsem si tátu, co řekl, když jsem stále váhala, zda to v ústavu zkusím.
„K čemu je ti státnice, psaní na stroji, ten byt a nač tě naučila máma vařit?“
Ach, to vaření! To jsem mámu pěkně ranila. Ještě teď se stydím
„Báro, žes‘ ztratila nohy, to neznamená, že nemusíš znát všechno jako ostatní děvčata. Každá správná holka musí umět vařit. Však se marně neříká, že láska prochází žaludkem.“
„ Vařit! Cha !Proč? K čemu ? Zřejmě máš ještě stále smysl pro humor! Snad si nemyslíš, že by si někdo uvázal na krk toho tvýho mrzáka,“ křičela jsem jako smyslů zbavená.
Vyděšeně na mne hleděla. Zbledla jako smrt. Odešla beze slova. Slyšela jsem, jak vedle pláče a jak ji táta uklidňuje.
Najednou se mi vrátil rozum. Mámě jsem se omluvila.Odpustila mi, ale neustoupila. Díky své neústupnosti mě naučila vařit, ale ještě mnoho jiných důležitých věcí, které mi pomohly vrátit se zpět do normálního života.
Když jsem pochopila, že už nikdy nebudu chodit, chtěla jsem umřít. Hlídali mne ve dne v noci Nikoho jsem nechtěla vidět. Zakázala jsem mámě, aby pouštěla za mnou kamarádky. Celé dny jsem zírala do stropu a nemluvila.
Pak máma přivedla Ivu, profesorku angličtiny, prima mladou holku. Vzpouzela jsem se, ale dlouho mi to nevydrželo. Iva byla skvělá, brzy se stala mojí nejlepší přítelkyní a důvěrnicí. Když se dozvěděla, že dostanu bezbarierák a chci to nejdříve zkusit v ústavu, řekla:
„V ústavu poznáš, zda to zvládneš.Uvidíš, jak se s tím vypořádali druzí. Doma bys to nikdy nezjistila, vaši z veliké lásky se ti snaží odstranit všechny nástrahy běžného života.“
Musela jsem jí dát za pravdu, častokrát mě o tom přesvědčila.
Dokázala změnit i můj postoj k vozíku. Používaly jsme ho jen na kontroly v nemocnici. Nesnášela jsem pohledy zvědavých lidí a soucit, který jsem vídala často v jejich očích, při pohledu na mámu, tlačící můj vozík.
Iva na mne vyzrála.
„Mám dva lístky. Jdeme na fantastickou besedu s přednáškou. Je v knihovně.“
Jmenovala autora mých oblíbených knih. Dodnes nevím, zda se s mámou nedomluvily.
Byl to nádherný večer. Všichni byli autorem nadšeni a mne brali jako toho, kdo tam patří. Vozík se stal mým nerozlučným společníkem.
„Mami, domů se mohu vrátit vždycky. Dej mi šanci,“ rozjela jsem vozík do pokoje. Hned za námi vstoupila sestřička. Byla mladá a hezká.
„Jmenuji se Eva a mám váš pokoj na starosti. Vítám tě u nás.“řekla s úsměvem a podala mi ruku.
„Já jsem Bára a to je moje mamka, chci to tady zkusit,“pevně jsem stiskla podávanou ruku.
„Nebudeš to mít lehké, ale dá se to vydržet,“ usmála se a přistoupila k lůžku, kde seděla dívka asi v mém věku.
„To bude tvá spolubydlící, Pavlo.“
Popojela jsem k Pavle, abych ji pozdravila.
“Budeme si jistě dobře rozumět.“
Schovala hlavu pod deku a jen její dlouhé vlasy zůstaly rozhozené po polštáři a z pod deky se ozval smích.
Vyděšeně jsem pohlédla na sestřičku.
“Tady přeci mají být stejní jako já, ale ona?“
Sáhla si na čelo. „Je hodná. Jsou zde horší.“
„Ještě že mamka šla pro kufry a byla prozatím ušetřena další pohromy. Nevěděla jsem, zda se mám smát nebo brečet.“
Máma dovlekla kufry a hned se dala do rovnání. Nástavby na skříních ji ohromily.
„ProBoha, kdo to objednával? To mohl vymyslet jen blázen. Zřejmě máte málo práce,“otočila se na sestřičku, která rovnala Pavle něco v nočním stolku.
„To náš pan ředitel. On je nejchytřejší. Heč, já se mu líbím!“ a hlava se opět schovala.
„Zaskočím vedle, vy už to zvládnete,“ řekla omluvně sestřička. Zůstaly jsme samy.
„Klukům se taky moc líbím,“objevila se hlava nad dekou.
Máma sklesla na postel. Povlékala můj polštářek, přivezly jsme ho z domova, měla jsem ho ráda.
„Ježíši, berle a ještě tohle?“ ruce se jí třásly a marně se snažila polštářek zapnout, moc nescházelo, aby se rozplakala.
„Mami,“ popojela jsem k ní, „budu ti často volat, najdu si jistě kamarádku a Pavla je moc hodná, tvrdila to sestřička.“
“Báro, já vím, žes mě často posílala do horoucích pekel, ale tady mi to připadá ještě horší,“ po tvářích se jí začaly kutálet slzy.
„Neboj se, dokáži se o sebe postarat a k nám domů to není tak daleko,“ můj pokus o úsměv se moc nevydařil.
Hrdinství mi vydrželo jen do chvíle, než auto s mámou zmizelo za bránou. Ruka, kterou jsem mávala, klesla do klína. Zůstala jsem ztrnule hledět na bránu a na ruce v klíně mi ukápla slza.
„Vrať se!“ chtěla jsem zakřičet.
„Je to mnohem horší. Já bláhová si to vůbec neuměla představit.“
Zvuk auta už dávno zanikl a já jsem stále hleděla na otevřenou bránu.
Co jsem si to jen vymyslela?
Opřela jsem se do kol vozíku a rozjela se do parku. Nesledovala jsem, kam ujíždím. Ze ztrnulosti mě probrala mohutná lípa. Kmen jí rozčísl blesk, ale dokázala se ještě zazelenat.
Vrátila mě do dětství. K milované babičce, kdy jsem k životu žádný vozík nepotřebovala. Jezdila jsem k ní každé prázdniny. U chalupy pod okny byla stará lípa. Babička říkala, že ji zasadil pradědeček, když postavil chalupu. Byl to prastarý zvyk, patřilo to k chalupě.
Spávala jsem v podkroví. Když lípa kvetla, voněla až do pokoje.
Ráno mě babička budila:
“Ospalče, vstávej! Něco ti nesu. Podívej, jak jsou krásně červený,“ v rukou držela mísu orosených, čerstvě natrhaných jahod ze zahrádky.
.Vyskočila jsem z postele, protáhla se a v noční košili, seběhla dolů. Na studni mi nachystala umyvadlo, bylo porcelánové s drobnými kvítky. Babička ho dostala jako svatební dárek. Ručník voněl levandulí, měla ji na zahrádce a všude v prádelníku. Na bidle, hned vedle studny, vyhvizdoval od časného rána kos.
Vozík nabral na rychlosti.
„Jsem pěkně pitomá! To ta lípa!“ vší silou jsem se ho snažila zpomalit. Uháněl dál. Čelo jsem měla orosené, když konečně zastavil. Rukávem jsem si otřela slzy, ucítila jejich slanou chuť a vzhlédla.
„Už jsem se těšil, že se svezu,“ prohlásil vousáč, pohupující se na berlích a doplnil ho smích sedících z vozíků a z lavice. Cítila jsem jak rudnu.
„Netušila jsem, že je to tak z kopce. Říkají mi Bára.Chci to tady zkusit než dostanu bezbarierák,“ vychrlila jsem jedním dechem.
„Zkusit?“ ozvalo se několik udivených hlasů.
„No, a proč ne? Jsem snad jiná než vy?“
„ Ty seš asi cvok!“ nevěřícně na mne zírali.
„Zkusit? A právě tady? No, to sis vybrala ten nejlepší flek!“ rozchechtal se vousáč.
Pořádně jsem se namíchla.
„Nejsem žádný cvok! Dejte mi všichni pokoj!“ vztekle jsem otočila vozík a ujížděla pryč.
Ještě jsem zaslechla vousáče: „To jsme přehnali“ a ženský hlas mu odporoval.
„Je to taková nafoukaná, rozmazlená holka. Dlouho tu nepobude!Však jste slyšeli. A na rozdíl od nás má kam utéci.“
Večer jsem nemohla dlouho usnout. V hlavě se mi stále převaloval ten cvok.
„Trochu rozmazlená jsem, ale neuteču! Tu radost vám neudělám!“
Brzy jsem zjistila, kolik pravdy je ve slovech “má kam utéci!“
Většina obyvatel ústavu takové štěstí neměla. Příbuzní se jich zřekli. Za některými zřídka přišla návštěva a někdo neměl nikoho Nejhůře na tom byli starší obyvatelé. Mnozí z nich řešili svůj těžký úděl alkoholem.
Nejlépe to zvládali lidé jako Pavla. Měla jídlo, čistou postel, mohla poslouchat radio, chodit na televizi. Při koupání, když pro ni přijel s vozíkem mladý svalnatý Gábor, pomohl jí se svlékáním, poplácal po zadečku, hodil na gumovou podložku a přikryl prostěradlem, smála se a zářila štěstím.
Koupání bylo vždy v sobotu. V pátek jsem jezdila domů a vracela se v pondělí. Celý rituál jsem znala pouze z vyprávění. Tu sobotu jsem domů nejela.Když se Gábor objevil v pokoji, zasvítily mu oči a olízl si tučné rty.
„Koukejme, nové zboží“ a už se hnal k posteli.
„Svlíkat, holka, svlíkat! Nezdržuj, nejsi tu sama a všetečnýma rukama rozepnul první knoflík mojí blůzy.
Šokovaná jsem mu vrazila facku a začala ječet:
„Ještě na mne jednou sáhneš, tak tě zabiju!“
„Klidně řvi!“ Ve dveřích pokoje se objevilo několik obyvatel. Gábora to nevyrušilo.
„Holka chce asi zůstat špinavá?“opět se přiblížil.
„Nejsem mentál. Zavolám ředitele!“
Rozchechtal se, jakoby uslyšel dobrý vtip.
„To klidně můžeš, právě oprašuje tlustou prdel Andule dole v prádelně, asi tě neuslyší.“
„Zmiz, ještě jednou na ni sáhneš, urazím ti ty tvoje pracky!“ vousáč stál u postele a jeho výraz nikoho nenechal na pochybách, že to myslí vážně.
Gábor popadl vozík a zmizel ve dveřích a s ním všichni diváci.
Zabořila jsem hlavu do polštáře a zoufale začala brečet.
„Nebreč, už ti dá pokoj, ale na toho ředitelskýho frajera raději moc nespoléhej!“nemotorně mě pohladil po vlasech a hned odešel.
Honza, tak se vousáč jmenoval, stále častěji se objevoval v mé blízkosti. Za několik týdnů jsme tvořili nerozlučnou dvojici.Brzy jsem měla poznat, kolik zloby a nenávisti to vyvolá. Honza byl oblíbený u všech obyvatelek ústavu, nevyjímaje sestřičky. Měl hezký hlas, dobře hrál na kytaru, byl dobrý společník a zastal se každého, když zjistil, že se mu děje nějaké bezpráví. Ředitel ho nesnášel. Honza byl jediný, kdo mu dokázal říci, co si myslí o jeho podivných praktikách.
Jezdila jsem parkem, myslela na Honzu. Prvně jsem byla zamilovaná. Chtěla jsem se svěřit se svým štěstím mámě, ale trochu jsem se bála. Nevěděla jsem, jak to příjme. Sama jsem si musela přiznala, že i to byl jeden z důvodů, proč jsem odešla z pohodlí domova do ústavu.
„Jsem zamilovaná. Zdraví se mohou milovat všude, ale na nás v tomhle hrozném baráku nikdo nemyslel. Heboučká tráva, zákoutí, lavičky a pro nás je to všechno k ničemu.“honilo se mi hlavou.
„Báro, máme volný pokoj! Kluci jdou na disko,“ křičel Honza na celý park.
„Celý večer budeme spolu. Konečně to vyšlo!“ poskakoval na berlích kolem vozíku.
„Opravdu?“ vyhrkla jsem a pak zrudla.
„Co si jenom o mně pomyslí?“
„Báro, jenom spolu!“ rozcuchal mi vlasy a dal vášnivou pusu.
Odpoledne rychle uteklo. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Večeře jsem se skoro nedotkla.
V pokoji bylo šero a tichounce hrála hudba. Honza mi pomohl na lůžko. Něco mi vyprávěl, ale byla jsem tak nervozní, že jsem mu vůbec nerozuměla.
Deka sjela na zem, ani jsme to nepostřehli.
Najednou pokoj prořízl hlas plný zloby a nenávisti.
„Tak sis to představovala, ty inteligentní děvko! Ústavní řád ti vadí, ale tohle kurvení zase tak moc ne! Ještě tu chybí červená lampa.“
Vzduchem zasvištěla berle.
„Já tě snad zabiju! Ty jedna bestie!“ zařval Honza.
Práskly dveře. Cítila jsem, jak ve mně všechno mrzne a zachvátil mě nepředstavitelný hnus.
„Bože, copak jsme prašiví? Co jsme jim udělali? Proč je tak strašně zlá?“ nezadržitelně jsem se rozbrečela.
„Báro, staniční ti nemůže odpustit stížnost na to koupání a potřebovala něco na tebe, aby se zalíbila ředitelovi a ten bude jistě moc spokojený. Tvoje vystoupení v dílnách mu pěkně hnulo žlučí. Ten frajer je zvyklej na poslušný ovečky a já i ty mu nějak narušujeme stádečko Připrav se, že zavolá mámě.“ hladil mi vlasy a cítila jsem, jak se mu chvěje ruka.
Vybavil se mi obličej ředitele dole v dílnách. Před několika dny jsem ho poprosila, aby mi dílny ukázal, že bych mohla zkusit nějakou práci.
Sjeli jsme do suterénu. Tři malé kumbálky, spoře osvětlené a plné lidských výparů mi vyrazily dech. Pavla a ještě několik dívek navlékaly na drátky počítadel kuličky. Kluci je kompletovali. Jiná skupinka vtlačovala staniolová kolečka do uzávěrů zubních past. Někteří čistili bakelitové výlisky a dva starší muži pracovali u vrtačky. Práce u vrtačky byla za odměnu. Byla nejlépe placená,o tom mi už říkal Honza. Zadívala jsem se na skloněné hlavy a bylo mi jasné, proč většina obyvatel nechodí do dílen. Práce, kterou dílničky nabízely, mohla uspokojit Pavlu a jí podobné.
Mamka se jednou Pavly zeptala: „Líbí se vám práce v dílnách? Mohu se optat, kolik vyděláte?“
„Hodně,“zazářila Pavla.
„Minulý měsíc dokonce šedesát korun,“ vytáhla radostně peněženku a ukazovala její obsah.
„Jiné dny si tolik nevyděláte?“
„Proč jiné dny?“ divila se Pavla.
„Vy chcete řict, že jste to brala za celý měsíc?“optala se mamka ohromeně.
„Jo. Jindy to je čtyřicet,“ usmála se Pavla a uložila svoje jmění do peněženky.
“To myslíte vážně, že bych zde mohla pracovat?“ otočila jsem se na ředitele.
„Proč jste to neukázal mámě? Proč jste tak lhal? Už se nedivím, že se někteří raději povalují na pokojích a myslím si, že pro jejich chatrné zdraví je to dokonce lepší.“
Zablýsklo mu v očích: „Nevím, co jste si představovala? Rozhlédněte se, vypadají docela spokojeně. Měla by jste to také zkusit. Jinou možnost nemají a vám také později nic jiného nezbude,“dodal posměšně.
„Vy ubožáku! Přišla jsem pouze o nohy. Stát se to vám, byl byste vyřízený. Ti karbaníci a alkoholici tam nahoře, to je vaše zásluha! Taky si rád přihnete, při našem přivítání jsem to poznala. Vy se jich bojíte, že si to jednou nenechají líbit a..“
V kumbálku bylo hrobové ticho. Ředitelův vztekem znetvořený obličej naháněl hrůzu. Přistoupil těsně k vozíku. Přikrčila jsem se, ale oči jsem neodvrátila. U výtahu cvakly dveře.
Rozběhl se chodbou a vztekle brumlal:“ Mrzák! Co si to všechno troufne? Měli by tu havěť střílet!“
„ Vy sprosťáku, mít tak zdravé nohy!“ v hlavě mi hučelo a slzy vzteku mě úplně oslepily.
„Střílet byste nás nechal,“ najednou jsem si vzpomněla na jeden film.
„Vlastně má pravdu, koně se také střílejí, když se zmrzačí,“ výtah s ředitelem odjel a já jen bezmocně za ním hleděla.
Honza měl pravdu. Nezapomněli
Máma přijela a hned jsem poznala, že není v náladě.
„Můžeš mi to vysvětlit?“ vytáhla obálku.
Ostrý tón hlasu mě zabolel, ale zároveň popudil.
„To mohu, ale nechci! On ti to řekne se všemi detaily! Staniční jistě nic nevynechala,“ otočila jsem vozík a chtěla odjet. Zastoupila mi cestu.
„Pojedeš se mnou! Chci, abys byla u toho!“ uchopila vozík a prudce vyjela z pokoje ke kanceláři.
Kancelář byla uklizená a ředitel měl košili s vázankou. Chtěl zřejmě na mámu udělat lepší dojem než při prvním setkání. Nabídl jí židli a pak s otcovským porozuměním se otočil ke mně.
„Ono se zase tak moc nestalo. Jsou přeci mladí,“ lišácky mrkl na mámu a na mne se donutil usmát. Pokračoval.
„Prostě nejsme tady na to zařízení a vůči druhým to není fér. A pak vaše dcera a Honza? Dovolte, to snad už…“
„Chcete říci, že je horší než ostatní,“ skočila jsem mu do řeči.
„Báro, to se nedělá. Nechej pana ředitele domluvit,“ napomenula mě máma.
„No, právě i naše staniční říkala, že jste při výchově zapomněla na přísnost. Že Bára..“máma vstala a na spánku jsem zahlédla, jak jí cuká žilka. Znala jsem to z domova.
„Dostaneš, co ti patří!“ušklíbla jsem se.
„Jak se opovažuje vaše staniční někoho kritizovat? Kde bere ta ženská, bez kouska studu, tu drzost? Víte, kolik úsilí musí člověk s handicapem vynaložit, aby se vrátil k normálnímu životu? Když se mu to podaří, pak potká lidi typu vaší staniční. Chce li přežít, musí se naučit přehlížet krutost a bezcitnost těchto hlupáků. A té ženské vyřiďte, že moje dcera ztratila pouze nohy, je dospělá a dovede posoudit, zda jedná správně či ne, “uchopila vozík a vyjela do chodby.
„To by Honza koukal.“ pomyslela jsem si s obdivem.
Čekal na nás. Máma se pousmála.
„Zamilovat se, to je pro každého to nejkrásnější, co ho v životě potká. Buďte trochu opatrnější. Hloupých a zlých lidí je dost. Ztrpčují nám život a nic s nimi nesvedeme. Honzo, ještě si potřebuji o všem s Bárou promluvit, jedeme na chvíli do parku.“
Vyprávěla jsem, co se toho večera sběhlo. Na Honzu jsem pěla chválu a nevšimla si, že máma nesdílí moje nadšení a při zmínce, aby mi koupila nějaké tablety na ochranu proti otěhotnění, jsem ji úplně vyvedla z míry. Vyskočila z lavičky a roztřeseným hlasem řekla.
„Báro,já,já bych ti asi měla něco říci.“
„Čeho se to týká? Ještě něco pro mne máš?“ optala jsem se vesele, ale trochu mě zmátl její výraz.
„To, co ti teď řeknu, možná by ses nikdy nedozvěděla. Chtěli jsme tě s tatínkem ušetřit další bolesti Tvé rozhodnutí zkusit žít v ústavu jsem nevítala, tatínek tušil, že nás jednou opustíš a budeš žít po svém. Když ses zamilovala, moc jsme ti to přáli, žádnou ochranu nepotřebuješ. Po úraze mělas těžké vnitřní zranění. Tvůj život visel na vlásku,“ objala mne a už jen šeptala. „Díky Bohu, přežilas, ale nikdy už nemůžeš mít děti.“
Setřásla jsem její objetí.Vytřeštěně jsem na ni hleděla. Něco ještě říkala, ale já už to vůbec nevnímala.
„Můj sen! Mít někdy dítě,dokázat si,že jsem jako jiné ženy.“
Drtila mě nepředstavitelná bolest a strašně jsem se roztřásla.
„Proč jste mě nenechali raději umřít?“
Máma tiše plakala a mlčela.
„Proč, jste se tolik s tátou snažili? K čemu vám to bylo?“ptala jsem se zoufalým, tichým hlasem.
„Ach, Báro, skoro jsem ztratila rozum, když nám řekli, že asi umřeš. Prosila jsem Boha, ať raději zemřu já a ty zůstaneš. Snad mi odpustíš. Naučila ses žít s tím co tě potkalo. Je mnoho žen, které jsou zdravé a nemohou mít děti. Bude to těžké, ale vyrovnáš se s tím dnes určitě lépe, než po operaci.
„Asi máš pravdu. Bude lépe, když hned odjedeš. Musím si to nějak v hlavě srovnat,“řekla jsem bezbarvě.
Pokyvovala hlavou, ale slzy jí po tvářích tekly dál.Nevyprovodila jsem ji.
Odjela bez rozloučení.
Honzu jsem potkala na chodbě:
„Kde jste tak dlouho? Už jste si to vyříkaly? Kde je máma a proč jsi tak bledá?“
„Odjela, bolí mě strašně hlava. Jdu na pokoj. Řekni dole, že dnes nebudu večeřet.“
Pokýval hlavou a odbelhal se k výtahu.
Dojela jsem do pokoje.Otevřeným oknem jsem hleděla do parku a pomalu se mi vracel klid. Najednou jsem dostala o mámu strach.
„Byla tak rozrušená. Co když se jí něco stane?“ Vyjela jsem k telefonu a vytočila známé číslo. Vyzváněl, ale nikdo ho nezvedal. Zachvátila mne panika.
„Měla jsem jí nějak potěšit. Byla jsem tak strašně nespravedlivá.“
Vytáčela jsem a vytáčela.
Konečně se ozval táta.Třesoucím hlasem jsem mu vše vyprávěla.
„Báro, všechno bude zase dobré. Jsi naše chytrá holka a máme tě moc rádi.“
„Tati, byla jsem na mámu hrozně zlá. Řekni jí, že se stydím. A moc ji prosím, aby před Honzou nikdy neřekla, co mě potkalo.“
Nespala jsem celou noc. Chvílemi jsem plakala, chvílemi proklínala svůj osud.
Po snídani jsem to už nevydržela, zavolala mámě, že pojedu na nějaký čas domů, aby pro mne přijela. Honza jen udiveně kroutil hlavou:
„Proč jsi neodjela s mámou hned? Stalo se něco?“
Řekla jsem ,že se mi stýská, že si potřebuji doma něco zařídit. Nechtěla jsem mu lhát. Byla to vlastně pravda. Doma byl táta, byla tam Iva, máma a můj útulný pokoj, kde mě nikdo nebude rušit a snad se mi podaří s celou tou hrůzou nějak smířit.
Vrátila jsem se poslední týden v květnu. Honza v dopisech, které mi psal prosil, abych už konečně přijela, že se mu hrozně stýská.
Na setkání s ním jsem se těšila, ale i trochu měla strach. Věděla jsem, že se vrací úplně jiná Bára než ta, do které se Honza zamiloval. Všechny události z ústavu jsme mockrát doma probrali. Hodně mi pomohla Iva. Byla u nás skoro každý den.
Vracela jsem se jen na několik měsíců, už brzy jsem měla dostat nový byt. Chtěla jsem si ujasnit svůj život a v tom mi měli pomoci právě lidé, kteří nedostali šanci jako já.
„Konečně! Ty sis dala načas. Hlavně, že ses vrátila,“ objal mě kolem ramen a přede všemi mi dal pusu.
„Večer je tu májová veselice a už se moc těším,“ sdělovala Pavla.
Večery s tancem byly událostí a nikdo na nich nesměl chybět. Věděla jsem, že Honza a Pavla tvoří taneční dvojici, dříve bych asi žárlila, ale teď jsem se na Pavlu usmála.
„Mám nový svetřík, ráda ti ho půjčím a pomohu ti upravit vlasy, dostala jsem krásnou sponu.“
„Jsi moc hodná. Musím být nejhezčí! Budu tancovat s Honzou. Viď, že se nebudeš zlobit?“ přihopkala k vozíku a šeptala mi do ucha.
“Je hezkej a protancovala bych s ním boty.“
Odpoledne rychle uteklo .Pomáhala jsem upravit vlasy několika dívkám. Pavle jsem půjčila svetřík a do vlasů sponu, kterou mi dala Iva k svátku. Honza několikráte přišel na pokoj, když viděl,že mám plno práce s děvčaty, mávl rukou a odešel..
Konečně jsme zůstali po večeři sami.
„Doufám, že půjdeme dolů. Holky by mi neodpustily, kdybych chyběl.“
Přikývla jsem,ale v duchu jsem myslela, že půjdeme později. Chtěla jsem mu toho tolik říct.
Veselice byla v plném proudu. Všechny stoly byly obsazené. Pavla na nás mávala, držela nám místo. Hudba vyhrávala a Honza s Pavlou nevynechali jediný kousek. Poskakoval jako kozlíček .Pavla se usmívala, zlaté vlasy za ní vlály a zářila jako šťastná princezna.
Zůstala jsem sama u stolu. Dívala se na dvojici a přála jim jejich bezstarostnost a chvilku štěstí, ale duši mi zaplavil pocit beznaděje a smutku.
„Nikdy se toho trápení nezbavím,“ do očí se mi draly slzy. „Pojedu na pokoj, stejně mě nebudou postrádat.“
Chodba byla pustá. Na některých pokojích se ještě svítilo. V pokoji byla tma. Okno bylo otevřené, pod ním kvetl šeřík, voněl až do pokoje.
„Měla jsem zůstat doma. Psal, jak se na mne těší. Jsem hloupá! Všechny holky po něm šílí a já myslela, jak mě postrádal. Buď ráda, že se s tím tak lehce vyrovnal. Brzy odejdeš! Co vlastně od něj chceš?“ najednou jsem si vzpomněla na Jirku.
„Ten ví, co je samota a možná mi poradí.“
Vyjela jsem o patro výš. Dveře měl otevřené. Rozzářily se mu oči.
„Kdys přijela? Proč nejsi dole? Dneska tady není ani živáčka. Sestřičku jsem už také dlouho neviděl. Nikdo nemá čas,“ pojednou se zarazil.
„ Asi nemáš náladu,“zahlédl moje uplakané oči.
„Žvaním, stalo se něco?“ usmál se omluvně.
Chytřejšího kluka jsem nepoznala. Seznámila nás sestřička Eva. Zmínila jsem se před ní, že jsem s tátou hrávala šachy.
„Lepšího spoluhráče než je Jirka nenajdeš.“ A vyprávěla, jak se dostal Jirka do ústavu.
„Měl autonehodu. Ochrnul. Je odkázán zcela na pomoc druhých. Předtím studoval matematicko-fyzikální fakultu. Zůstalo mu z ní kruté logické myšlení. Jirkův otec po nehodě od nich odešel. Zůstal s maminkou. Zhroutila se. Spolykala velké množství prášků a nepřežila. Jirku k nám přivezli před rokem. Otec ho párkrát navštívil, ale pak už se neobjevil.“
Seznámila nás a brzy jsme se stali přáteli. Často jsem o něm doma vyprávěla. V duchu jsem se mu obdivovala.
Jednou mi vyprávěl o prvních dnech v ústavu:
“Chtěl jsem se zabít, ale jak? Nikdo mi nechtěl pomoci, sám jsem to nedokázal. Trpěl jsem jako zvíře. Přestal jsem jíst, napojili mě na hadičky. Nenechali mě umřít. Nechtěl jsem žít, ale můj prokletý mozek a okolnosti mě donutily.“
Šachovnici míval na hrudi a figurky mu posouval, kdo se namanul. Hrávali jsme šachy. Začala jsem mu nosit noviny, časopisy. a četla mu z nich. Uměl slušně německy a v angličtině mi pomáhal s překladem drobných povídek od Bredburyho, dostala jsem je od Ivy, abych se zdokonalila .
„Báro, něco doma? Mohu ti nějak poradit?“
Připadala jsem si najednou trapně. Hleděla jsem na jeho hezký obličej a sklouzla na šachovnici. Najednou jsem se zastyděla, jak strašně nicovaté je moje trápení proti jeho. Co by dal Jirka za to, aby mohl odehnat mouchu, která ho teď obtěžuje, aby si podal tu sklenici s čajem na stolku?
„Jirko,už jsem se s tím trochu vyrovnala,ale byl to pro mne šok. Máma mi řekla,že nemohu mít děti, zavinil to můj úraz,“ snažila jsem se to říci klidně, ale zrádné slzy mě prozradily.
„To je smutné, ale děti je možné také adoptovat. Až dostaneš byt a začneš žít podle svých představ, je li to tvůj tajný sen, pak ti nikdo nezabrání dítě si osvojit. Báro, jsi chytrá a krásná holka a ty to dokážeš! Vím, je to divná útěcha, ale my se musíme vyrovnat s tolika věcmi,o kterých zdraví nemají ani ponětí, ale teď už dost mluvení, mám bezva nové nahrávky,“ usmál se a zasvítily mu krásné bílé zuby.
„Jistě si je ráda se mnou poslechneš.“
Vracela jsem se před půlnocí. Dole ještě vyhrávala hudba. Pavla na pokoji nebyla. Pomyslela jsem si bez bolesti.
„Nikdo mě nepostrádal!“
Brzy jsem usnula a neprobudila mě ani Pavla, když se vracela.
Ráno všichni vyspávali. Honzu jsem uviděla u oběda. Prohodil pár slov, že to bylo hezké, kam jsem utekla, že si jde lehnout, bolí ho hlava. Od Pavly, která pusu nezavřela, jsem se dozvěděla, jak se večer vydařil.
Počasí se najednou změnilo. Ochladilo se. Kvetly stromy a poletoval sníh. V ústavu začala řádit chřipka. Honza ulehl mezi prvními. Přijela pro mne máma. Přivezla ovoce pro Honzu. Několik pomerančů jsem dala Pavle a pár jsem jich chtěla dát Jirkovi. Sestřička mě k němu nepustila, byl tam právě doktor.
„Ještě se nakazíte. Má vysoké horečky a nějak se to nelíbí ani doktorovi. Doma vám bude nejlíp a pomeranče Jirkovi určitě dám.“
Odjela jsem.Vracela jsem se až Honza zavolal, že už je fit a chřipka je na ústupu. Doma jsem pobyla dost dlouho a docela jsem se na něj těšila a také mi trochu chyběla upovídaná a stále rozesmátá Pavla. Vjely jsme do rozkvetlého parku. Byl krásný slunečný den. V budově byla otevřená okna a z jednoho na nás mával Honza s Pavlou. Najednou jsme si vzpomněla na Jirku.
„Už bude taky v pořádku, hned za ním zajdu.“ Zamávala jsem dvojici v okně.Auto najednou zastavilo.
„Báro, musím ti něco říci, chtěla jsem už doma, ale nenašla jsem odvahu,“řekla mamka .
„Hned, jak jsi odjela domů, zemřel Jirka a ještě dvě starší obyvatelky, volal to Honza, prosila jsem, aby ti to neříkal, že ti to raději řeknu sama. Vím, že Jirka byl v ústavu tvůj nejlepší přítel a že..“
.Hrdlo mi sevřela bolest a park jakoby potemněl.
„Jirka, umřel!“ vydechla jsem roztřeseně a najednou se mi vybavilo, co jsem zažila hodně dávno.
Ležela jsem na dětské klinice s těžkým zánětem ledvin, měla jsem vysoké horečky, blouznila, nic jsem nedokázala sníst a jen pila a pila. Sestřičky se u mne střídaly. Balily mne do mokrých prostěradel, dokud horečka neklesla. Pak přivezli Evičku. Byla o něco starší nežli já. Neměla žádné horečky, ale byla strašně bledá. Na chodbě jsem zahlédla její maminku, jak se sepjatýma rukama prosí o něco paní doktorku, byla celá uplakaná.
Jednou v noci jsem se probudila V pokoji bylo několik lékařů a sestřička. Evičku někam odváželi. Ráno byla postel ustlaná. Evička na pokoji nebyla. Myslela jsem, že ji převezli na nějaký jiný. Odpoledne přiběhl kluk z vedlejšího pokoje.
„Holky, pro Evičku přivezli krásnou bílou rakev.“
Vytřeštila jsem oči, vyděsila jsem se tak, že jsem se začala skoro dusit. Začala jsem křičet: „Já nechci umřít! Chci k mamince!“ vyběhla jsem na chodbu. Chytla mě sestřička, ale musela jí pomoci paní doktorka, která šla na vizitu.
„Neboj se, hlupáčku! Neumřeš! Už brzy půjdeš domů k mamince. Hlavně teď musíš hodně jíst.“hladila mě a konejšila doktorka.
„Evička umřela a neměla horečku“plakala jsem a nevěřila jí.
„Báro, Evička měla leukemii a s ní si zatím moc poradit neumíme. Slibuji ti, že už opravdu brzy pojedeš domů.“
Uzdravila jsem se, ale na tu bílou rakev nikdy nezapomenu.
„Umřel a já jsem se s ním ani nerozloučila!“
„Neplač, možná, že to bylo pro Jirku vysvobození, je mu lépe,“hladila mě máma a v očích měla slzy.“
„Bože, kdo z nás může vědět, co je lepší, co se odehrává v hlavě druhého? Naučil se radovat z každé maličkosti. Byl už smířený s životem, který mu osud nachystal. Mnohé jsem díky jemu pochopila. Ne, on by to už nikdy nevzdal“ pomyslela jsem si.
Čas ubíhal a výstavba bytu se opozdila. Zůstávala jsem v ústavu častěji přes neděli. Hlavně, když měla službu sestra Eva. Staly se z nás kamarádky. Hodně času jsem trávila na sesterně.Nazývali tak pokoj pro sestřičky. Tam jsem se prvně milovala s Honzou. Eva nám půjčila klíč a zůstala s ostatními po večeři na televizi.
Vzpomínám na ten večer nerada. Honza byl určitě zklamaný. Byl milý a něžný a já jeho něžnosti přijímala nějak bez nadšení. Stále jsem měla ještě v paměti ten večer se staniční. On zřejmě dávno na vše zapomněl a moje zvláštní chování si vysvětlil po svém. Už nevyhledával tolik moji společnost. Nechápala jsem to,ale moje hrdost mi bránila říci mu, jak mě zasáhlo, že nemohu mít děti. Ve dne jsem se před ním tvářila, že je to docela v pořádku a v noci brečela do polštáře.
Blížily se Vánoce. Chystání dárků ovládlo všechny pokoje. Uměla jsem háčkovat, vyšívat a dobře jsem pletla. Máma přivezla bavlnky, plátno na vyšívání a mnoho a mnoho různých drobností na dárky. Připadala jsem si jako učitelka. Na pokoji bylo stále živo. Ani jsem nepostřehla, jak rychle čas utíká. Krásně zabalené dárky jsme schovávali po skříňkách a přemýšleli, jak nejlépe nazdobit stromeček, aby patřil mezi nejkrásnější. Pomáhala jsem Pavle. S mámou jsme ale uvažovaly, že ji pozveme s Honzou na Vánoce k nám. To jsem ještě netušila, co mi další dny přinesou.
Na chodbě jsem vídala paní na vozíku. V rukou se jí stále kmitaly jehlice. Pletla svetry s překrásnými vzory. Zeptala jsem se Evy.
„Vidělas ty vzory? To je krásný dárek. Je to úplně umělecké dílo.“
„Má jich plnou skříň a Honza už také od ní jeden dostal,“ poznamenala s divným úsměvem.
„Je u nás dvacet let, když zjistila, že má manžel jinou, skočila pod vlak. Ujelo jí to jen nohy. Manžel se s ní rozvedl a jejich syna vzal s sebou. Přivezli ji k nám hned z nemocnice. Byla to moc hezká ženská, teď je z ní troska,“dovyprávěla s povzdechem.
„Přijel za ní alespoň někdy ten syn?“ zeptala jsem se, ale skoro jsem odpověď tušila.
„Ani náhodou! Nikdy, ale stále věří, že jednou přijede. Ty svetry plete pro něj.“
Žena mi nešla z hlavy, ráda bych ji oslovila, ale nevěděla jsem jak.
„Zeptám se Honzy. Musí ji dobře znát, když mu dala svetr.“
„Honzo,znáš paní Beránkovou?“ optala jsem se u večeře.
„Jo, trochu, ale hlavně vím, že si ráda přihne a pak je líp se jí vyhnout. Dej si na ni raději majzla!“ varoval mě.
„Musí to být strašné, co ji potkalo. Docela ji chápu,“omlouvala jsem ji spíš pro sebe.
Přišel Mikuláš a s ním tradiční veselice s nadílkou. Vjela jsem do hučícího sálu a dárky pro Honzu a Pavlu nenápadně zasunula do připraveného koše hned u dveří. U stolu jsem seděla s Pavlou. Hlídaly jsme židli pro Honzu, někde se opozdil. Hudba začala už hrát a Pavla neměla ještě svého tanečníka. Zahlédly jsme ho u vozíku paní Beránkové, ale pak se nám ztratil z očí.
Zaposlouchala jsem se do valčíku, který právě spustili. Vtom mi něco zasvištělo kolem hlavy. Ozval se třesk skla. Hudba najednou přestala, vyjeveně jsem hleděla na ženu před sebou.
„Proč si vybral právě tebe? Chtěla jsem ho hýčkat! Skoro se mi to podařilo, ale pak jsi přišla ty, právě ty!“ obličej ženy na vozíku byl znetvořený bolestí a vztekem, chrlila jedno obvinění za druhým.
„Ty, proč právě ty? Máš stejně chromé hnáty jako já,“ popojela s vozíkem až k mně a snažila se strhnout deku ,kterou jsem byla přikrytá. .
„Proč si vybral právě tebe?“ někdo začal ženu s vozíkem táhnout pryč.
Nebyla jsem schopna slova, ani pohybu.
„Báro,slyšíš?“ snažil se Honza překřičet hudbu, která opět spustila.
„Už od rána pila na kuráž. Hlídal jsem ji, když jsem šel pro pivo, využila toho.“
Konečně jsem se vymotala s vozíkem do chodby.
„Proč jsi mi to neřekl? Ta žena věřila,že ji máš rád, v hlavě se jí to nějak popletlo, strašně touží po svém synovi, který ji nikdy nenavštívil.“ vyčítala jsem mu trpce.
„Nebral jsem ji vážně. Těch pár skleniček a několik cigaret přeci nemohlo tolik znamenat?“ belhal se vedle vozíku a snažil se ospravedlnit.
„Ublížili jsme jí oba. Já neměla o ničem tušení. Ten svetr mi měl napovědět. Svetry nedává žena pro nic za nic. Zítra odjedu. Nemohu se s tou ženou setkat.“
„Báro, co blázníš? Opravdu to nic nebylo! Je to blbost! Ta ženská to zveličila!“ mluvil a mluvil. Ale já před sebou viděla ten zoufalý a vzteklý obličej.
„Honzo, pro tebe to byla blbost, ale ta žena už jednou skočila pod vlak, když ji zradil muž. Odjedu a už se sem nevrátím,“ rozjela jsem se k výtahu.
Odjížděla jsem před polednem. Chtěla jsem se rozloučit s Honzou, ale nikde jsem ho nenašla. Pavla mi řekla, že se strašně opil a hrozně vyváděl. Při loučení byla Pavla tichá a skleslá. Měla jsem ráda její upovídanou pusu. Rozesmála se šťastným úsměvem teprve, když jsem ji dala na památku sponu a svetřík, který měla na májové veselici.
Auto se rozjelo. Projely jsme bránou s krásně tepanou mříží, věděla jsem,že je to naposledy, že už se nevrátím a že nikdy nezapomenu na několik přátel, které jsem zde poznala. Šanci, kterou oni nedostali, já nesmím promarnit.
„…až začneš žít podle svých představ, pak ti nikdo nezabrání, abys splnila svůj sen a osvojila si dítě,“vzpomněla jsem si na Jirku.
„ Nezklamu tě!“ dlaní jsem setřela slzy, které mi zaplavily oči.