Jedny oplakáme, jak moc trpěli,
a do klatby dáme, potom do cely
jiné, ty kteří se nehodí
do světa našich skvělých hodnot,
pro jedny zlé, druhejm neškodí,
jedni se chrání, druhé bodnou…
Refrén:
Stále mi jen vnucujou,
kdo že je tou zrůdou zlou,
krev jedněch je bezcenná,
v tom světě jsem ztracená…
Slyšíme vzlyky jen jedněch smutných vdov,
zřícení silných stěn někde beze slov,
jinde zas se o tom dost mluví,
jen něčí stresy jdou na přetřes,
něčí ženský se smějí kurvit,
jen někteří nesměj´poznat děs…
Refrén:
Stále mi jen vnucujou,
kdo že je tou zrůdou zlou,
krev jedněch je bezcenná,
v tom světě jsem ztracená…
Vždyť víš, jen někdo se smí správně vztekat,
kdo bránit se nesmí, ten ví, že deka
nad ním smam jen tak nezmizí,
jen někdo smí mít psychiatry,
a druzí ať zhebnou bez vizí,
spravedliví neznají bratry…
Refrén:
Stále mi jen vnucujou,
kdo že je tou zrůdou zlou,
krev jedněch je bezcenná,
v tom světě jsem ztracená…
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
