Svatební den

Na špičce prstu přistála sněhová vločka. Chvíli to vypadalo, že vydrží na věky, ale potom zmizela. Vsákla se do černé látky rukavice. Byla pryč. Tak jednoduše, tak najednou. Kéž by šlo všechno tak samo. Ruka v rukavici se napřáhla naproti další vločce, která se líně snášela dolů. Znovu to samé představení pro jediného diváka. Chvilkové zdání dokonalosti, ledová, nenapodobitelná krása a během setiny okamžiku je to minulost. Připomínalo jí to její život, chvilky zdánlivého štěstí, v jeho náručí. V jednu chvíli si připadala krásná, jedinečná… Jako ta vločka… A v té další ji on poslal na nejhlubší dno, kde živořila jako ten špinavý, roztátý sníh ke konci zimy. A potom ji znovu vyzvedl na světlo. Vyvedl ji z její síně zoufalství do toho úžasného světa, kde žil on. Dal jí další naději a ona mu věřila, znovu, zas a znovu… A když se jí, jako pokaždé zdálo, že tentokrát jim už ve štěstí nic nestojí, dokázal jedním skutkem, jednou větou, holým slovem brutálně zavraždit všechny její naivním sny a naděje.      

S úsměvem pohlédla na zasněženou houpačku, přesně takový byl jejich společný život. Nahoru a dolů. Nahoru- k němu a dolů- do temné propasti žárlivosti, samoty a zoufalství. Věděla, že se to nezmění. Konečně, po tolika letech strádání po jeho boku, jí došla pravá podstata věci. Ano, pochopila. On jí nikdy nedá to, na co ona čeká tak dlouho. O čem po nocích sní ty zakázané sny, ze kterých se budí s horečkou a zrychleným tepem. Přešla k houpačce a zkusmo ji přehoupla na druhou stranu. Na kterém konci je teď? Nahoru? Dolů? Tvrdé dřevo dutě dopadlo na zem pokrytou sněhem.

Dál se procházela tichou zahradou. Ke každému místu se vázala vzpomínka. Pokaždé v ní byl on. Támhle pod tím stromem jí jejich první jaro slíbil, že nikdy neudělá nic, čím by jí ublížil. Lhal. Co na tom, že to tenkrát nevěděl. Lhal. Na lavičce pod šeříkem, který byl dnes tak smutně holý, jí kdysi utěšoval, když ji našel plačící. Jak krásně jí bylo v jeho obětí, vyprávějíc mu, proč pláče. Lhala. Nemohla mu přece přiznat, že to on je zdrojem všech jejích slz. Tak lhala. A od té doby znovu a znovu. I dnes, když se ptal, proč s ním nepoobědvá. Vrátila se ve vzpomínkách do slunečních letních dnů. Běhali spolu po měkké trávě, hráli si jako malé děti. V tu chvíli ji nic netížilo, mohla s ním beztrestně být, obejmout ho, bez pocitu že jsou hlídáni lidmi kolem nich. Nosil ji v náručí a ona ho prosila, ať ji pustí. Bála se pádu, ale držel ji. Obdivovala sílu jeho rukou, nepustil ji, alespoň ne tenkrát.

Došla až k vysokému plotu s mříží. Tady se poprvé políbili. Zapochybovala, že si to pamatuje, ale ona nezapomněla. A nikdy nezapomene. Její splněný sen. Jak dlouho o tom snila a jak nečekaně se to potom stalo. Posilněni lahví čehosi, na ně až dost silného. V návalu upřímnosti mu vyčetla, že ji nikdy nepolíbil. Nevěřil jí, ale okamžitě chtěl domnělou chybu napravit. Přitáhl si její tvář, ale nastavila mu rty a čekala. V ten okamžik, kdy je spojil s těmi svými, se do té doby jen doutnající cit rozhořel naplno. Milovala ho. Od teď, navždy.

Byla jeho oporou ve všem co přišlo, držela ho nad vodou, když nedokázal jít dál sám. Nevadilo jí,že on se nikdy neotočil, byl si prostě jistý,že za ním stojí, vždy připravená ho podržet, podpořit. Někdy si byli vážně blízcí. Třeba ten večer, co usnula u něj v pokoji. Zpíval jí, krásně se usínalo. S vědomím, že nad ní bdí a hlídá ji, s písní o lásce na rtech. Jeho hlas jí nesl do krajiny snů, snů o něm. O jejich životě, viděném přes snové, růžové brýle. Jak ho ten večer milovala, když se na ni smál, žertoval o věcech jí blízkých. Jak ji krásně oslovoval, sice si moc přála, aby jí říkal jinak, ale i malý náznak citu je lepší než nic. Ještě několik dní nemohla dostat z mysli výraz jeho očí, když jí podával do postele medvídka. Pobavení, ironie a ten cit. Připadala si stejně, napůl hloupě, že skoro ve dvaceti neusne bez medvídka a napůl šťastně, že je to zrovna on, kdo jí pro něho došel a že to byla jeho ruka, která ji pohladila na dobrou noc. „Spi sladce…“

Roztřásla ji zima, schoulila se více do černého kabátu, dlouhé vlasy se rozprostřely přes kožešinový límec. Několik pramenů jí spadlo do očí. Jakoby najednou si uvědomila jejich barvu. Vždycky měl slabost pro blondýnky… Věděla to, přesto vytrvale zůstávala u černé, nechtěla se jí vzdát. Několik fialových pramínků na levé straně a šikmo střižená ofina. Co by jí bylo platné, udělat ze sebe blondýnku. Pochválil by jí nový účes? Jistěže, nikdy nezapomněl na lichotku, i když jí nebylo dvakrát dobře a vypadala mizerně. Ale co z takových lichotek, které jsou říkány mechanicky. Bez kousku emocí. Také ho chválila, ale ona to uměla s citem. Občas mu upravila překroucený límeček, aby byl perfektní. A to on byl. Za každých okolností perfektní. Připravený reprezentovat, s ní za zády, kdyby se náhodou něco pokazilo. Byla jeho jistota. Co byla, přece pořád je… Nebo ne? Ale ano, pořád tu bude, opravovat nenápadně jeho chyby, podporovat jeho rozhodnutí, ale přece se něco změní…

Čeká ji velký den. Už dnes večer. Která dívka o tom nesní? Dlouhé šaty s vlečkou, na vlasech korunka se závojem a u oltáře v kostele čeká ON. Oba jsou rozechvělí, ale šťastní, vždyť tímto dnem budou navždy spojeni, před bohem i před sebou. Tak proč jí po tváři stéká jedna velká slza. Kdo bude ten muž čekající na ni v bílých šatech? Stokrát raději by si vzala černé, protože pro ni není co oslavovat. Dnešním dnem navždy pohřbí svoje srdce. Pozvedla hlavu k nebi, přála si, aby někdo tam nahoře vyslyšel její zoufalé prosby a změnil osud v její prospěch. Copak žádá tak moc? Představuje si jeho, jak stojí v krásném obleku a čeká. Rozevírají se dveře kostela, dovnitř vniká světlo a on hledí směrem k ní. Ona kráčí pomalu, vychutnává si každý krok, oba mají na tváři šťastný úsměv. Miluje ho. Miluje ji. Tak proč to tak večer nebude? Proč jí dovede naproti někomu jinému? Proč? Téměř slyší jeho hlas šeptající její jméno.

„Natalie!“  probrala se ze snění. Opravdu to je jeho hlas, volající její jméno. Hlas její lásky. „No tak! Kdepak tě mám?“ setřela slzu a vydala se za jeho hlasem. „Čeká tě velký den, pospěš!“ stále ji hledá, copak ho nenapadlo, kde může být v takový den. Na místě pro ni posvátném, na místě jejich prvního polibku. Jeho kroky se blíží. „Už jdu“ ozve se mu, aby se zastavil a nerušil její poslední chvíli. Naposledy se podívá a odchází. Už se neotočí, minulost je uzavřena. Konečně si jí všiml, rozevřel náruč a usmíval se jí vstříc. Také se na něj usmála, do toho úsměvu dala všechnu svou lásku k němu. Milovala ho. „Miluji tě“ zašeptaly bezhlesně její rty. „Co jsi říkala?“ nerozuměl. „Že už jdu bratříčku…“