Tyjo ... si mi uplně připomněl jednu báseň, co sem napsala už dávno dávno ve svých začátcích ....
Snad tě potěší jako mě ta tvá, plná lesní nálady, pocitu, fantasie ....
KONÍČEK Z POUTĚ
Pojď koníčku z poutě,
přeskoč už tu svoji ohrádku.
Mé dětské ruce zvou tě,
já povím ti jednu pohádku.
Leží se ti dobře,
koníčku
na tichém půlnočním kapradí,
v listovém království světlušek,
co oprýskanou hřívu pohladí
a zavřou zdřevěnělá víčka?
Zpívá usoužená bludička
malému koníčkovi,
?Já nosívala mlžné šaty z bezu,
náhrdelník z malinových rubínů.
Soumrakem děti vodívala k jezu,
s vlnkami trápila meluzínu
a dnes
jen bledým prstem čeřím ticho.
Zmrzlým dechem zapaluji udušený plamínek,
co kdysi hřál jak z pekla vytažený kamínek.
Mohutným hlasem spílám lesu
a ptám se,
kdo srdce dřevěné daruje touze,
kdo v hrudi mi zastaví bušící zvon,
kdo bude naslouchat nářkům mým dlouze,
kdo vrátí mi do vlasů podvečerní tón?
Prodej mi slzu
koníčku z poutě
a já ti dám
srdce člověka.
