Poslouchala bych jak věříš mým řádkům po nocích tajně psaných
i přes den tkaných
a ty bys poslouchal jak byla jsem krutá,
když nedala jsem ti je číst.
Věřila bych jak zvláštní je mě znát jako mladou ženu
co měla by žhnout dokonalou něžností.
Po létech stále tak velmi dětskou.
Chtěla být korunována,
jako jediná
tvou nezištnou láskou.
Pak chápat bys nemusel, že děti bývají
kruté si sobě tváří v tvář
a že tím děckem jsem i já,
tvá vymyšlená
naděje.
Třeba by ses nezapomněl ani mlčenlivě ptát,
jak jsem se včera měla.
Laskavým zájmem bys nevložil trpkost do ublížených úst.
Úsměvy by se snad ještě neskrývaly za zády.
A před každým odchodem bych ti dokázala
urovnat vědomí
jaký jsi náš milovaný muž.
Třeba by to bylo ještě doma, kdy bys po mě nežíznil
a zcela mě nevypil.
Postupem času bych se ti možná ani nevzpříčila v krku.
Nerozplival bys mě do pražských asfaltů.
A snad by si mě nějaký ten pán ještě vzal.
Pak přestal bys vidět rukama a jejich úderem
a ješitností slov.
Znovu bys namaloval moji dětskou tvář.
A vybarvil sítě všedního světa.
Věděl bys, že v rukách umělců se skrývá ta nezištná pravda a láska.
Tak prosím namaluj
taky někdy
sebe.
A jednou provždy prozři...
Tam někde v hloubi tě pořád vidím čestného
a vždycky budu...
...tati
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
