Terno

Prudký vítr zalomcoval oknem.Paprsky z pouliční lampy proklouzly záclonou. V jejich světle se zalesklo sklo lahví, které se povalovaly na koberci před knihovnou.
„Sakra,už je zase vychlastaná!“ozval se ze tmy nerudný hlas.
Vzápětí lahev zasvištěla vzduchem. Sklo zavadilo o sklo.Ozval se třesk.
„Kruci, kde sou ty zatracený berle.“
Ruka šmátrá ve tmě .Konečně se zavěsí do kožených poutek berlí .
Cvakl vypínač. Světlo oslnilo mužovy oči. Chvíli mžoural, ale brzy se zahleděl na pohozené lahve. Přihopkal. Sesunul se na koberec a proti světlu začal zkoumat jednu za druhou. Náhle se v jeho zarostlém obličeji mihl spokojený úsměv. Odzátkoval. Hltavě se napil.
„Ta píše!“ mlasknul a opět si přihnul. Zazátkoval, hřbetem ruky si otřel vousy. Vyhoupl se do berlí. Necitlivé nohy prudce zavadily o knihovnu. Rozdrnčelo se sklo. Panenka s dlouhými vlásky , sedící na knihovně, udeřila hlavičkou o hranu regálu.
Dopadla na koberec. Hedvábné vlásky zakryly její obličejík. Muž strnul, jakoby zasažen bleskem. Odhodil berle. Klesl na kolena a do velkých mozolnatých dlaní uchopil něžně panenku.
„Ještě, že ses nerozbila! Už mám jen tebe.“ Dlaní  pohladí dlouhé vlásky a opatrně ji vrátí  na místo.Opět sáhne po lahvi. Odzátkuje a dlouze se napije .
Ona se už nevrátí! Říkala, že máme málo času a já hlupák nevěřil! A bolavou myslí opilce se řítí myšlenka za myšlenkou.
Když  mi první Vánoce napsala, že jen ten si vydobývá život, kdo o něj denně bojuje,“tvářil jsem se vážně, ale nejraději bych si dal něco ostřejšího. Byla první, kdo ode mne něco takový ho chtěl.
Moje máma ? Ta brala život přes hospodu. Sedával jsem poslušně v koutečku toho začouzenýho lokálu. Máma roznášela pivo a sem tam na mě mrkla. Seděl jsem, jak myška a když začaly lítat facky a někdy i sklenice, vlezl jsem strachem pod stůl. Často jsem tam i usnul.
Chlapi mi někdy dali pro legraci prcka. Moc mi to nechutnalo, ale dostal jsem kuráž, pak jsem na berlích předváděl parádní čísla jako v cirkuse. Celá putika se válela smíchy a já si připadal jako hrdina.
Franta, známej mámy, mě naučil brnkat na kytaru. Hlas mám taky slušnej.To bylo jiný kafe! A těch holek!Trochu to narušil fotřík.Vrátil se z lapáku . Zastesklo se mu po mámě, ale spíš potřeboval prachy. Sehnal mi práci .Dlouho u nás nepobyl. Zmizel a s ním i moje těžce vydělaný papírky. Hned sem s prací seknul.
Začal jsem se toulat. Brnkal po putikách . Peněz moc nebylo, ale chlastu a jídla jsem měl habaděj. Toulal bych se asi dodnes. Škoda! Máma začala marodit. Šlo to s ní rychle a nakonec jsem v tom baráku zůstal docela sám. Léto jsem protoulal a podzim nějak protlouk. Pak to začalo foukat. Barák byl jak márnice. Spával jsem ve spacáku. Zimou jsem se klepal jako ratlík. Peřiny po mámě jsem dávno prochlastal, uhlí do schodů nevytáh a žrádlo už taky došlo.
Byl sem vyřízenej!Vyzáblej jako smrťák a slabej, že sem ani na hajzlík nedolez! Kamarádi ňáko na mne zapomněli! Už sem myslel, že zkapu, ale vtom se objevila ta bába ze sociálního. Já měl ukrutněj hlad. Byla mi zima a ona žvanila a žvanila o ňákým bydle v ústavu, který bych mohl hned dostat, ale nesmím se dlouho rozmejšlet.
Já vůl! Dostal jsem strach, že bych mohl o ten flek přijít! To se tý bábě povedlo! Dal jsem se do tý zlatý klece zavřít. Řídil to ňákej zkrachovalej doktor. Fuj! To byl, ale parchant! Jeden kec vedle druhýho. Náš život ho zajímal asi jako loňskej sníh. Hodně času mu zabrala v prádelně tlustá Mařena. Její prdel a kozy ho lákaly víc než naše křivý hnáty. Ňáko jsme si nepadli do voka. Hlavně, když chtěl, abych těma svýma prackama navlíkal korálky. Blbec! Říkalo se tomu léčba prací. Já mu dám léčbu prací! Poslal jsem ho do hajzlu.
Vrátil jsem se ke kytaře. S klukama jsme si někdy hodili filky a taky zašli na disko. Jednou mě tam pořádně vytočil ňákej libovej frajer. Procedil mezi zuby něco o zaclánění mrzáků. Pár jich ztratil. Trochu sem ho srovnal. Parchant!
Ale mě to stálo pěknejch pár grošíků. Chystal sem se vyhledat jiný bydlo, ale právě v tý době tě přivezla máma. Bylas vyfiknutá jako princezna. Koukali jsme na tebe a tvý dva kufry jako vejři. Pak s vozíkem přijelas k naší lavici, pohodila tou svou nádhernou hřívou, usmála se a řekla:“Říkají mi Vanda a chci to tady zkusit.“
Začali jsme se chechtat a napadlo nás, že jsi asi cvok.
„Dlouho tu nebudu,“ pokračovalas a nedala se vyvést z míry, „naši mi koupili bezbarierák a chci si dokázat, že to sama zvládnu.“
Ten bezbarierák mě hned zaujal. Tu ti posílá samo nebe! Zdrhneš s ní! Napadlo mě hned. Začal sem hrát slušňáka. Půjčoval si od tebe knihy, který jsem stejně nečet. Nahrával ti kazety a sháněl desky. Poslouchal ty tvoje řeči , co chceš všechno dokázat. Někdy jsem si myslel , žes opravdu cvok.
Všechno dopadlo úplně jinak.Ty tvoje kukadla mě úplně pobláznily. Já najednou zjistil, že jsem v tom až po krk. Přestal sem chodit na diskáč. Marně mě kluci lákali na filky. Dokonce jsem začal číst, abych si mohl o těch knížkách s tebou popovídat.
Kluci se mi posmívali:“Nedělej, nedělej! Je sice kočka, ale ten bezbarierák je úplný terno. Zajímal tě od začátku.“
Nevadily mi jejich keci, ale měl jsem strach, že ti vyžvaní všechno o mně.
„Sakra musím jí to říc,“ ale nevěděl jsem, jak začít.
Vyřešila to za mne tvoje máma.
Jednou si na mne počkala v parku.
„Honzo, Vanda se do vás zamilovala. Chce, aby jste s ní odešel.“
„Já, já vám, ale musím vám něco o sobě říc..“začal sem koktat.
„Už všechno víme. Copak myslíte, že to Vandě už dávno neřekli? První byl samozřejmě vedoucí, který vás zrovna ve veliké lásce nemá.“
Najednou měla plné oči slzí.
“Prosím, nesmíte Vandě ublížit! Už jí nezbývá moc času.“
Nasedla do auťáku a byla pryč.
„Hergot, co to má s tím časem?“
Šel jsem za tebou, že se na to optám. Psalas něco ze slovníku. Zvedlas oči. Asi jsem to měl napsaný na ksichtu.
„Stalo se něco…“
„Jó,mluvil jsem s máti."“
Začala ses smát.
„Snad si nemyslíš, že se tady dá něco ututlat. Dávno už to vím a je mi to fuk. Na zbytečné věci mám už málo času a ten, který mi zbývá chci strávit s tebou, pokud budeš chtít.“
„Sakra, co to stále melete o čase? Nejdříve máma a teď zase ty?“
Přestala ses smát a mne smích taky brzy přešel.
„Honzo, nebylo ti divné, jak často jezdím s mámou domů? Chodím na kontroly s hlavou, něco mi tam roste. Na operaci už je pozdě a byla by stejně k ničemu. Každý den života má pro mne cenu zlata.Opravdu nevím kolik mi zbývá….“
Už sem se neptal. Tu noc jsme se prvně milovali.
Brzy jsme se přestěhovali. Těch několik měsíců změnilo načas můj život.Ta doba byla moc krátká, abys mě naučila vydobývat si život.
„Já hlupák,nikdy nebral věci vážně! Opravdu jsi měla málo času. Už se nevrátíš a já chlastám dál.
Po kolenou dolezl k posteli. Sáhl pod polštář. Vytáhl pomačkaný dopis. Obsah znal už dávno nazpaměť….
„Honzo , má lásko! Odpust, osud byl silnější …“


K O N E C