Tmavomodrá, skoro černá

Viděl jsem, co jsem vidět neměl.
Pod cementovou vrstvou sebeklamu svlékly stěny kůži,
mocný záchvěv je zbavil omítky,
mezi cihlami černě bleskla věčnost,
v ní jak dřímající horečnaté noční můry
kilometry kabelových žil,
myriády převržených kalamářů,
snové stíny rejnoků,
těch, co jsem dřív každý večer lovil před usnutím.
(vznášel se při tom v té hlubokomořské modři, v čirém nálevu mého já - ale to je jiný příběh)

A za tím vším, co se zvolna obracelo v nic,
ta jediná alternativa,
mé soukromé kataklysma:
tvůj osamělý
pohled podzimu