Touha po vzrušení

Hodina češtiny jako každá jiná. Píšeme, až se nám kouří z rukou, protože učitelka si spletla střední školu s vysokou a podává prostě výklad a dělej si výpisky, jak chceš. Už jsem si zvykla, píšu i docela rychle, ale zbytek třídy tak naříká, až se mi občas chce smát. Konečně zazvoní a ukončí to naše trápení. Lehce se protáhnu, abych rozhýbala ztuhlé svalstvo. V tom zahlédnu na chodbě v našem patře, kde mají třídu čtvrťáci, Krise. Ten kluk se mi líbí od prváku. Má delší sestříhané hnědé husté vlasy, neoholenou bradku, hnědé oči, a hubenou, ale vysportovanou postavu. Přesně můj typ, jelikož můj kluk, Stefan, je mu hodně podobný, i když občas hřeším a v mé mysli vyhrává Kris. Asi jsem blázen. Stefana miluji, ale Kris mě tak hrozně přitahuje, že bych byla snad i schopna Stefa podvést. Asi jsem se zbláznila. Mám na to roky – utěšuji se. Sedmnáct je krásný věk, ne? K tomu patří láska a tak trochu zmatek. Od prváku jsem cítila nějakou šanci, protože s dalšími třemi kluky postávali na chodbě a sledovali naší třídu, a když jsem třeba kolem nich prošla, usmáli se, nebo pískali. Teda hlavně Kris. Párkrát jsem se za písknutím otočila a pohlédla do jeho očí. Ten úsměv mi způsoboval epileptický záchvat, ale nic víc se nedělo. Bohužel. A ten ve druháku je to snad ještě horší. Začal chodit s takovou podivínkou ze třeťáku. Ale asi ji má ráda. Nic se nedá dělat Zazvoní na další hodinu. Matika. No super. To zas bude! Učitelka se sice přiřítí do hodiny jako velká voda, ale usínám po prvním příkladu. „Prosím, můžu na záchod?“ otáži se slušně. „Jistě,“ dostanu propustku. Kdo by nepustil slušnou a hodnou studentku? Na klučičích záchodech uslyším spláchnutí. Vyjdeme téměř stejně. Trošku se zarazím, když spatřím Krisova kámoše ze čtvrťáku. Ale když chci, dokážu být i sebevědomá. Lehce se na něj usměji. Zabere. „Ahoj. Nuda?“ trefí se do černého. „Matika, a co vy?“ kývnu směrem ke třídě. „Čeják.“ „Víš, co nechápu?“ pohlédne mi do očí. „Jak je možné, že ještě neznám tvé ctěné jméno.“ „Linda,“ představím se. „Pro přátele Karlos,“ políbí mne na líčko. Škoda, že ne na rty. Jsem to ale mrcha. „Tak dlouho na sebe koukáme na chodbě a ty ani nezajdeš na kus řeči,“ vyčte mi. „Nechávám to na vás, ale teď už musím, nebo mě úča roztrhne jako hada.“ „Ok, krásko, tak se měj.“ Asi nejsem tak marná, jak si někdy říkám. Týden uteče jako voda. Teďka nás čeká ve škole zkouškové období. Hrůza. Pořád nějaké písemky a učení a učení. Vůbec nic nestíhám. Tak akorát se učit, najíst, umýt, trochu spát a poskytnout miláčkovi služby. O obědové přestávce sedím na chodbě, protože zbytek třídy dopisuje ještě čtvrtletku... když kolem procházejí čtvrťáci z oběda. Ani mě nepřekvapí, že se Karlos zastaví a kluci se po pár krocích vrátí. „Ahoj, krásko,“ osloví mě konkrétně. „Aaahoj,“ řeknu jako že překvapeně. Tak dlouho jsem čekala, až si na mě najdou čas, když tak sliboval. „Asi se neznáte,“ chopí se toho Karel. Rodiče byli nejspíš staromódní, pomyslím si. „Tohle je Danek,“ představí kluka, kterému chybí na hlavě trochu vlasů. Asi za to nemůže. „Těší mě,“ usměju se a on jenom kývne. Buran, pomyslím si. „Toto je Michal,“ ukáže na zrzouna s dlouhými vlasy. „Konečně nás Karlos představil,“ poví a líbne mě na rty. Jak odvážný. „No a tohle Kris, největší debil na celém světě,“ zasměje se. „Tak to mě mimořádně těší,“ věnuji mu nejsvůdnější úsměv, jakého jsem schopná. „Karlos kecá, jako vždy. Těší mě sličná dívko,“ poví, kouká mi do očí a já jemu a přitom mě zalechtá na rtech těmi svými. Ten to teda vážně umí. Připíšu mu bod. Kluci se beze studu posadí vedle mne na stůl a všude, kde je místo. Bavím se s nimi, jako by o nic nešlo a při tom jde, tak strašně se mi líbí Karlos a Kris. Oba na K, usměji se. A v tom na mne pohlédne Kris. „Máš nádherný úsměv,“ řekne vážně. Já však nevím, jestli je to poklona, pokus o vtip či výsměch. „Ty máš určitě hezčí,“ plácnu a kluci začnou pískat. Že by to myslel vážně? Najednou se ze třídy vyvalí všichni na čerstvý vzduch. Jakmile mne spatří, začnou si šuškat. Ať pomlouvají. Závist, dámy! Nejhorší období pominulo, už bude konec pololetí. Teď spíš koukáme na nějaké nudné filmy nebo dokumenty. Trapárna. Pravidelně na každé hodině ve stejnou dobu si zajdu na záchod a učitelé mě ještě neprokoukli. Docela psina. Na anglině tomu není jinak. Vylezu ze třídy a pomalým krokem procházím kolem vyučujících tříd až k záchodům. Zalezu, zavřu dveře a uslyším jemné třísknutí. Nevěnuji tomu pozornost, protože mi z toho ticha dost hrabe. Zase vlezu prvně před zrcadlo, abych zjistila, že mi odstává jeden vlas. Rychle ho vrátím, kam patří, a zrovna si namočím prst v umyvadle, abych ho trochu „pojistila“, když mne někdo pohladí po nahé paži. Leknu se, uskočím a praštím se o kliku. „Promiň,“ vyleká se Kris. Jéžiši, co dělá na dívčích záchodech? „Sledoval jsem tě už nějakou dobu, kdy chodíš na procházky,“ usměje se, a já jsem ušetřena otázek. „Chtěl jsem tě vidět o samotě, bez kluků,“ pokračuje, a já jaksi nemám co říct. „Panebože Linuš,“ vydechne mi do vlasů, když se přiblíží tak, až nemůžu nikam uhnout. „Nevím, co se se mnou děje,“ lehce se dotkne ušního lalůčku. Stojím nehybně, aby si nemyslel, že snad čekám, že se mi to líbí... Jenže MNĚ SE TO TAK LÍBÍ! Trochu se odsune, pohlédne mi do očí, neuhnu. Stojí a prohlíží se celo mou postavu. Pomalu se přiblíží, políbí horní ret, poté sjede až na bradu, svou rukou projede po mé paži, až mi naskočí znovu husí kůže. Tak hrozně se mi to líbí, cítím, jak začínám toužit po něčem víc. Jsem asi blázen. Opětovně se vrátí k ústům, nejprve je jen tak zkouší, a když vidí, že se mi to líbí, přitiskne mne na zeď, tiskne se a tiskne a líbáme se a líbáme. Oplácím mu vše. Tak hrozně se mi to líbí. Je to tak spontánní. Když se o mne tře, nemůžu necítit, jak jeho nejtajnější místa touží po všem, co může dát žena muži. Nevím, jak dlouho tam jsme, ale najednou zaslechneme třísknutí dveří. „Doufám, že to není učitelka,“ pošeptám, a síla okamžiku je najednou pryč. „Nevím, radši se schováme na záchod.“ Vážně si zalezeme do malé kostičky, ve které má problém pobýt jedna osoba, natož dvě, ale zamkneme se a vydýcháváme vlastní vzrušení. Záchod navštíví vážně učitelka. „Lindo, jsi tu?“ otáže se angličtinářka. „Ano, chytla jsem zácpu. To bude dobré. Za chvíli jsem zpět,“ řeknu ještě celkem rozechvělým hlasem. „Nepotřebuješ něco?“ strachuje se ta dobrá duše. Co asi? Toaletní papír tu mám... Leda nějaké afrodisiakum. „Ne, opravdu, za chvíli jsem zpět.“ Odešla. Slyšíme její kroky na chodbě, pak klapnutí dveří a celkem si oddychneme. Oba. Najednou stojíme vedle sebe namačkaní, nikdo nemluví. Koukám do země, on zkoumá záchodové prkýnko a to vše, co se stalo před chvílí, jako by snad nebylo či co. Normálně zvrhle uteču. Zůstane tam, a já celou cestu utíkám. Výčitky svědomí? Ve třídě mě čeká palba otázek, na které se mi ani nechce odpovídat, ale slušnost je slušnost. Sedím a koukám. Asi jsem se zbláznila. Do Krise! Jen na něj pomyslím... Trne ve mně. Do konce týdne se neobjevím ve škole. Nevím však, jestli by nebylo lepší potkávat na chodbě Krise, protože když sedím doma, čtyřiadvacet hodin denně je se mnou Štefan. Už se na něj nechci koukat, nechci ho cítit, líbat jeho rty... Všechny tyto donedávna nezaměnitelné činnosti bych nejradši vůbec neprováděla. Nechci to, jenže... jak mu mám říct, že... že... co že? Že jsem se vášnivě líbala na záchodě s klukem, který má taky holku, a určitě jí to nehodlá říct, takže se vlastně nic neděje a můžeme být spolu nadále? Nemůžu, protože... jsem se zvrhle schovala doma a nevím, kdy vystrčím nos. Nějak jsem se z toho dostala. Nebo za to může spíš Štefan. A jsem mu za to vděčná, i když mám šílené výčitky svědomí, že ho podvádím už jenom tím, že tak hrozně toužím po Krisovi. Nechci ho potkávat, ale zároveň chci a nestačí mi ten jeho elektrizující pohled, chci jeho rty a jeho celého. Jsem blázen. A to jsem myslela, že mě Štefík z toho dostal. Sice mi pomohl, ale já se ztrácím sama v sobě. Musel poznat, že se něco děje, ale neřekl ani slovo a jen mě obskakoval a poslouchal a všechno... Jenže jak dlouho ho můžu takhle „podvádět“? Jako každý pátek jsme vyrazili se Štefem na akcičku. Tancujeme nebo jen tak sedíme a kecáme. Když tu najednou začne hrát krásný ploužáček od Nelly Furtado. Pozastavím se, protože tu písničku miluji. Zaposlouchám se do depresivní harmonie a vůbec nevnímám okolí. Když tu se mnu někdo třese. Štefan. Pohlédnu na něj dost nechápavě. Kývne směrem na začátek stolu, kde postává Kris. Snažím se vypadat suverénně. Bez zaváhání mu pohlédnu do očí. Na tu dálku cítím, že mě prosí o tanec. Štefan se tváří docela nedůvěřivě, ale úsměv, který mu věnuji, ho přesvědčí, že se nemusí obávat. Taková dobrá lhářka já jsem. Protlačím se ke Krisovi. Zdaleka nejsem tak vyrovnaná, jak se snažím vypadat. Bez jediného slůvka mne odvleče na parket, dostatečně daleko od mých přátel, kde se na mne přitiskne. Když ho mám znovu možnost cítit tak blízko, prostě neodolám a tisknu se k němu a vnímám jeho vůni, jeho vlasy, co mne šimrají na líčku. Vůbec neřeším, co dělá zrovna dnes v tomhle podniku. Tančíme mlčky. Až ke konci skladby se mne zeptá. „Tvůj kluk?“ „Jo,“ hlesnu. „Lindo... co jsme to udělali? Co to děláme?“ „Já, Krisi... já... ptám se na totéž.“ „Právě bych měl být se svou nemocnou holkou doma, podávat jí čaj a přitom tančím s tebou. Holkou, která mě šíleně přitahuje, po které tolik toužím...“ „Krisi, ani nevíš jaké mám já výčitky, ale nedokážu se tomu bránit.“ „A chceš se tomu bránit?“ „Těžká otázka, hodně těžká. Ale asi nechci,“ toužebně se mu podívám do očí, které tolik miluji a on mi splní přání. Políbíme se. Tak hrozně moc toužebně. Jeho sametové rtíky projíždí můj horní i dolní ret a po chvíli se líbáme doopravdy. Celý svět přestává existovat. Vnímám jen jeho doteky. Už dávno hraje jiná skladba, ale copak já vím, kolikátá už to je? Nechci to vědět. Chci Krise, třeba teď a tady. Mám pocit, že tohle už prostě nikdy s nikým neprožiji. Tolik pocitů najednou, tolik krásy... To ani snad neunesu. Najednou to skončí. Přestane líbat a uteče. Chtěl mi oplatit, co jsem mu udělala já? Ne. To ne. Ten večer už nezvládnu a kámoši mě prostě musí tahat domů. Já, ta slušná studentka, která nikdy nic nevyvedla, nikdy se neopila... Tak poprvé nemůže chodit a neví o světě. Ráno se vzbudím s hroznou bolestí hlavy, jak to všichni popisují. Prudce vstanu a zatočí se se mnou celý svět. Ležím celý den v postýlce a zase jsem obletována. On je Štefan vlastně hrozně hodňoučký, ale můžu já za to, že jsem úplně mimo z jednoho úplně obyčejného kluka ze školy? Srdci se asi poručit nedá... Kráčím jako ve snách, když najednou... okno. Není to stejně jako o víkendu. Prostě ležím na nějaké bílé posteli. Rozhlédnu se, a nikde nikdo. Co se stalo? Moje zasádrovaná noha vypovídá o něčem špatném, ale jakto? Kdy? Všechno mi vysvětlí právě přicházející sestřička. „Měla jsi nehodu. Šťouchlo do tebe auto, ale máš štěstí. Odnesla to jenom noha a pár odřenin.“ „A kdy?“ „Dneska, když jsi šla ze školy. Dovez tě sem nějaký chlapec, který to viděl, asi jsi byla z toho šoku v krátkém bezvědomí. A pak jsi usnula. Nic si nepamatuješ, to je normální.“ „No, ale budu moct brzo domů, že?“ „Možná pozítří. Jo, vlastně bych zapomněla, čekají na chodbě nějací dva chlapci. Jeden, co tě zachránil a druhý říká, že jsi jeho děvče. Jsou si tak podobní, ale teda fešáci,“ mrkne na mě a odchází, aby vzápětí vešli dovnitř Kris se Štefanem. Bum! Teď budu muset konečně něco udělat, aby se to vyjasnilo...