Když spí
Pruh nebe mezi domy je jako otevřená rána a z hvězd teče krev. Neklidná noc se noří do spánku a její sny se splétají do barevných obrazců. Přízrak chodí po ulicích plných zamrzajících kaluží špinavé vody. Nahlíží do oken. Cítí tmu za nimi.
Pod tlustou peřinou se spí dobře, i když přijdou věci, které se s otevřením očí nerady ztrácí. Lidé půjdou prodávat duše.
V nemocnici se děti třesou zimnicí. Z pokoje je vidět na hřbitov.
Brána
„Co to se mnou udělá?“
„To je u každýho jiný. Ale můžeš se dostat do úplně jinejch dimenzí bytí. Můžeš cítit vjemy, který jinak ani neexistujou.“
Pouliční filosof. Sotva ví, co znamenají slova dimenze a bytí. Ale drobnou tabletku si od něj vezmeš. Vypadá trochu jako ty, které jsi polykal při angíně loni na jaře. Brzy začne účinkovat.
Světla
Policejní hlídky chodí radši po dvou. Mají sice zbraně, ale člověk nikdy neví, na co v noci narazí. V kanálech je teplo i v zimě, a tak se stávají domovem všem ztroskotancům, kteří se nevešli na záchodky. V kanálech je teplo i díky nedalekým chemičkám. Barevné jedy rozleptávají mozek stejně jako potrubí. Někdy se na ulici zvedne poklop a pak je vždycky lepší mít vedle sebe přítele.
U popelnic leží mladík s bílou kůží. Teče mu z nosu a lapá po dechu. Svět kolem nevnímá.
Přivolají ambulanci a brzy se přiřítí oprýskaná dodávka. Její houkačka zanechává stopu probuzených spáčů. Dva zarostlí muži ve špinavých pláštích naloží mladíka, poděkují policistům a vůz zmizí za zatáčkou.
Na ostrou lampu uvnitř sanitky nereaguje. Ale jsou profesionálové – připravují injekce a zhodnotí situaci. Kdyby to nevyšlo. Játra budou zničená, ale třeba aspoň plíce by mohli zachránit.
Přízrak sedí u jeho nohou a krmí se sny.
Barevné víry
Otevřeš oči. Sklánějí se nad tebou dva řezníci v krvavých zástěrách a sedí u tebe přízrak a pozorně tě sleduje. Nedokážeš rozeznat jiné tvary. Z prázdnoty před tebou vyhřezává otvor plný měňavých barev, jako přelévající se olejová skvrna. Vstaneš a vejdeš do tančící duhy. V prázdném prostoru tě ozařují jasná světla.
Slyšíš hlasy. Neviditelný dav spěchá. Rád bys věděl, kdo jsou a kam jdou, ale vnímáš příliš intenzivně, než aby tě napadlo zeptat se. Tunel je dost prostorný, nikoho nevidíš, nikoho se nedotýkáš. Podlaha – může to být podlaha, když je tunel kulatý? slyšíš, jak se ptám – je hluboko pod tebou. Nevíš, po čem šlapeš, a vůbec tě to nezajímá. Srazíš se s přízrakem, který spěchá proti tobě, omluvíš se a jdeš dál.
Červená a zelená jsou fajn. Záblesky žluté tě oslepují a fialová bolí. Všechno se mění moc rychle, roztočí se ti hlava. Chtěl bys pryč, rozběhneš se a barvy se slijí do oslnivě bílé. Jsi venku.
Za tunelem
Oslnivě bílý jas zaplavuje pokoj. Na jedné z postelí leží mladý muž, hadičky se vkrádají pod kůži a obrazovky sledují jeho život. Pípají tak chabě, jak se zmítá srdce. Bdí tu dva doktoři. Jako supi čekají, až se přístroje odmlčí. Tunel se zužuje, barvy zavíří a zhroutí se do sebe.
Tělo otevře oči a pohne rukou. Pípání zesílí. Doktor si slabě povzdechne a druhý sklidí připravené skalpely.
Je to skoro dojemné. Sledovat, jak se tvá vlastní schránka probouzí k životu. Ale radši bys byl uvnitř.
Ohlédneš se. Místo ústí tunelu zbyl tichý prostor. Napadne tě, kam zmizel přízrak.
Chceš řvát. Můžeš. Nebude to nikoho rušit.
Variace
Domy neklidně spí. Chodíš po namrzlých ulicích, nahlížíš do oken a pojídáš sny.
Ve dne lidé prodávají duše. Kdyby prodávali těla, hned by sis nějaké koupil.
Občas potkáváš zanedbaného mladíka, rozhlíží se kolem, jako by hledal, odkud mu hrozí nebezpečí. Nejvíc se bojí malých bílých tabletek.
Na hřbitově je zima. Mrtvé tělo nepotřebuješ a živá tu nejsou. Pozoruješ nemocnici a přál by sis plakat.
