Když fouká vítr od jihu, poznáte to podle pohybu listů. Ve větvích poznáte všechno, záleží jen na talentu a štěstí. A na výběru stromu – ze smrku rychle spadnete a natlučete si obličej – ale na rovinu, kdo by lezl po smrcích? Znal jsem jednoho, co na něm visel tak dlouho, až pod ním praskla větev a mohl si polámat, co jen šlo (sledoval jsem ho z vedlejšího stromu a rozhodně nepřeháním, nezlomil si nic jen proto, že zůstal viset na provaze, který měl kolem krku – i to se stává). Jasně, že to byl zkrachovalec, jinak by tam nelezl. Měl krámek s ovocem a víc nic, protože dvě děti soud přiřkl manželce, měl dluhy a řídnoucí vlasy, večer chodil na ryby a styděl se, když měl před někým mluvit a potom začínal každou větu slovem tedy a jeho starý pes byl na jedno oko slepý a kulhal. Četl málo, pil z hrnečku po babičce s ulomeným uchem a chtěl se podívat k moři – stojíme na jeho břehu a s každým pohledem se otvírají další cesty a s každým krokem se dozvíme víc a pod námi větší hloubka, kam se lze ponořit, i když voda zkresluje, ale to náš pohled (bez něhož by nikdo nic neviděl) taky, je to jako kdyby se Bůh díval přes miliony různě zbarvených střípků z mozaiky, ale to on nevěděl, protože k moři nedojel a místo toho visel na stromě.
Nebo se vsadil že vyleze na smrk se smyčkou na krku.
Nebo chodila v půl šesté ráno do práce, deset hodin seděla za kasou a jediná hudba pro ni bylo děsivé pípání čítače, večer se stejnou cestou vracela domů, kde ji nevítal ani odraz v zrcadle, přečetla noviny, aby věděla, co se děje ve společnosti, pustila si televizi a od osmi sledovala seriál (každý den jiný) a ráda, ale ne moc často šla na kafe a stěžovala si na život a na práci a na kafe a na počasí a na dřevěné obložení v kavárně a na mladou servírku s bílými zuby a na flíček na ubruse a na hodinky, co šly pozadu, a na autobusy a na metro, a pak přišla domů, uvařila si kafe, zapálila cigaretu a zapnula televizi. Jednou možná ucítila zvláštní vůni (lehce po vanilce a páleném benzínu) nebo v metru komusi přečetla přes rameno novinový titulek (PŘIJEL PRODAVAČ MODRÉ OBLOHY) nebo zahlédla, jak auto srazilo dívku, ale šla dál, protože spěchala (ale neumřela, že ne?) nebo se vzbudila v noci při bouřce a jediný blesk osvětlil víc než všechna světla ve skladu a tehdy ji napadlo, že může udělat něco, co nikdy neudělala, co neudělá většina lidí, navždycky se odlišit – a tak šla a oběsila se na smrku.
V zimě nabodávám na černé větve listy papíru popsané jejich příběhy a čekám, až je sníh rozmočí – teď je léto, osamělý buk kraluje proluce v sídlišti, kde jsou šedé chodníky a stěny paneláků a obrubník pískoviště, a i písek je našedlý (i osamělý kluk v potrhaných teplácích, který si na něm hraje by mohl být šedý, ale to by nebyla pravda) a když svítí slunce, je to světlejší šeď a koruna buku promítá stíny na beton pod sebou, a když nesvítí, je stín všude stejný a šedá tmavá jak unavené kroky v dešti – pod stromem lavička a tu nedávno natřeli na modro – je na ní nápis tlustým černým fixem – kdo by sprejoval uprostřed sídliště, kam chodí jen osamělý kluk hrát si na písek a osamělá stará paní sednout si na popsanou lavičku a koukat se na nebe nebo do listů buku (nikdy mě nespatřila, ale to skoro nikdo)?
Něco se stane. Vždycky cítím, když se má něco dít, ale není snadné poznat, co a kde a skrz listoví je obraz polámaný – musíte vědět, kam se dívat. Možná se z nebe snese odlesk slunce na křídle letadla – možná se dva mladí lidé setkají pod stromem, řeknou pár slov, která nedozní do větví a půjdou dál – možná chlapec najde v písku minci – možná se babička na lavičce zadívá do slunce a zavře oči – možná vítr přinese zápach spálené omáčky – možná začne pršet – teď se to děje: z otevřeného okna v přízemí se ozval kašel a ženský smích a třesk skla. Scéna zkamení. Z okna vane ticho.
Skrz chvějící se listy, jejich jemnou zeleň, sleduji, co bude dál. V tichu se třepetá změť pocitů: radost, zmatek, strach letí jako výtrusy kapradiny a klíčí z nich nové rostliny a proplétají se přízračnými větvemi ve strnulém vzduchu, mutují a lámou se a tvoří nové vzory. Chlapec se rozpláče, babička začne ječet. Nebo: chlapec se lekne a smete most přes propast a zasype písečné domy a písečné lidi. Nebo: chlapec se ohlédne a pokračuje ve stavbě, babička se spokojeně usměje a nastaví tvář slunci, které se ukryje za mrak. Nebo: babička se pomalu zvedne a opřená o hůl se dobelhá k počmáraným dveřím s rozbitým zámkem a zmizí v šeré chodbě. Nebo tam zmizí chlapec. Nebo ticho proletí kolem a odezní a jako by tu vůbec nebylo se zase připlíží troubení aut z hlavní ulice, hluk stavby opodál a šelest listů, a chvíle, která mohla změnit dějiny, se ztratí v nepaměti a nezanechá po sobě ani rýhu v písku.
Mohlo se stát všechno, ale teď je to pryč, vtištěné do minulosti. Slezu z větví a neviděný jdu najít další strom, odkud budu pozorovat svět. Když fouká vítr od jihu, poznáte to.
