Víra v tyrkysových žmolcích

Na barvě nebe nezáleželo několik dní
vysílení chladem
poslušně sledovali jasnící se obzor tavit srst

ticho vzcházelo z hrdel sežehnutých
bezmocným vdechováním seškvařené noci
postupující rozbřesk stravoval zemi
od každého neodvráceného pohledu přístojícího
bez zalknutí
byli se sluncem nad hlavou ve chvíli na prach

byl jsem jedním...
z toho semknutého do dálky se vlekoucího zástupu
vědoucí kolik lidí bych mohl kdy milovat
kolik miluju
a že téměř nikoho z nich jsem ani ještě nepolíbil

tak jen lituju
přes svítání stále mírně prokřehlý
za tmy jsem se viděl
klečícího na louce u televizoru
který odráží krajinu v šedivé obrazovce
jen tak vím o svém okolí
nesvedu oprostit zrak

... byl jsem tím
kdo potřebuje, aby jsi sama zavřela oči
nejdřív pro mě jediného
a já konečně pro bližní

jen promnu levé oko
do jeho zřítelnice vstoupilo první světlo prvního rána
svítání tak brzké, že slunce může světu tak mladému vyjít jedině ku konci

i dnes tu stojíš
snad ještě s popelem z minula ulpělým v krajích víček
a já vím, že se musím smířit, že ať už budu milovat
kohokoli
vždycky tady budeš i ty
o které v zájmenech mluvit nepřestanu
přežiješ všechna moje rána
kterým nezavřeme oči
skrze tebe jsem uviděl jejich smysl

napřáhnul bych-li ruce ke konci
trpkost bylo by lze již chutnat špičkami prstů
jako inkoust
na jazyku
jako slova
která by jím měla být napsána

marné

vyčkávání na jediné smysluplné slovo
které mělo být tvoje

zprava k uším z tyrkysové hladiny sotva doléhá
Víra
že tohle tělo ještě stráveno nebude pro poznání
let teprve k odžití

jen k bohorovnosti vyslyšet upřímnou prosbu