První vážnější kontakt s opačným pohlavím jsem měla uprostřed žhavého červencového dne na koupališti nedaleko Prahy. Tuto (poněkud šokující) příhodu dávala moje dobrosrdečná rodička velmi ráda k dobru před mými nápadníky, které jsem si přitáhla domů o mnoho let později. Někteří mne po vyslechnutí vousaté historky s hrůzou ve tváři opouštěli, jiným chlípně zajiskřilo očko v předtuše nevšedního dobrodružství.
Když mi byly tři roky, většina mých vrstevníků již věděla o rozdílech mezi ženou a mužem mnohé, já jsem však stále žila v nevědomosti.
Máť mi úspěšně tvrdila, že děti nosí čáp, případně hodně svalnatá vrána. Navíc bylo pro mé rodiče i prarodiče nemyslitelné, abych třeba jen kouskem očka spatřila tu část těla, která u dospěláků bývá na plovárně zahalena vkusnými plavečkami.
Do školky, kde bych možná měla šanci udeřit okem intimní zákoutí lidského těla, jsem nechodila. Byla jsem však bystrým děvčetem, a tak jsem si všimla, že maminčin hrudník připomíná hornatou krajinu, zatímco na tatínkově by mohla přistávat letadla.
"Každé miminko papá mlíčko z maminčina prsíčka," pravila mamuša vážně, když se vrátila z porodnice s mojí sestrou, a považovala to za vrchol osvěty. Dříve než ji poprvé přiložila ke svému prsu, vykázala mne za dveře a činila tak před každým kojením. Jistě vás proto nepřekvapí, že mi dlouho vrtalo hlavou, jak je možné, že mají maminky na hrudníku zásobárnu mléka, když moje bradavky, ani po několikaminutovém mačkání, neuroní jedinou kapku. Předtím jsem žádnou ženu neviděla kojit, a tak jsem po několika neúspěšných mačkačkách dospěla k názoru, že moje rodička kecá. Měla jsem dojem, že si vymýšlí, aby se udělala zajímavou, a mléko pro sestru kupuje v nedaleké Jednotě.
Zkrátka a dobře, díky nedostatečné osvětě jsem až do tří let žila v domnění, že muž i žena vypadají "tam dole" úplně stejně.
Zásadní zlom nastal o víkendu, který jsme trávili u prarodičů pár kilometrů za Prahou. Vypravili jsme se tenkrát na nedaleké koupaliště. Do té doby jsem se tam v parných dnech cachtala v předpotopních neckách, nebo jsem byla svlažována vodou z konve.
Vedle nás se na dece slunili rodiče s asi o rok starším Jiříčkem. Stejně jako já běhal po koupališti zcela nahý.
Okamžitě mne upoutala podivná věc, která mu vyrůstala z podbřišku. Protože jsem občas asistovala při koupání mladší sestry, během něhož jsem zvídavým očkem propátrala její intimní partie, věděla jsem, že máme ve stejném teritoriu podobný výčnělek, avšak značně zakrslý. Jiříček měl u té podivnosti navíc ještě jakési boule. Hned mne napadlo, že je nemocný.
"Maminko, ten chlapeček má bebíčko," ukázala jsem na Jiříčka prstíkem. Bylo mi ho líto.
"Prstem se neukazuje," napomenula mne mamuša a nevěnovala mému zjištění víc pozornosti.
Když kolem nás za pár minut procupitali další dva dobrovolní nudisté, došlo mi, že asi nepůjde o chorobu.
S výrazem naprostého úžasu ve tváři, kterého nejspíš nebyla schopná ani Marie Sklodowská – Curie po objevení radia a polonia, jsem Jiříčkův podbřišek fixovala zrakem. Úžas se změnil v obyčejnou závist ve chvíli, kdy začal zavlažovat nedaleký keříček, přičemž svou močí hladil lísteček za lístečkem. I já jsem předtím několikrát zkoušela čůrat vestoje, avšak nemohla jsem tak pěkně regulovat tok jako on.
Najednou jsem přesně věděla, co chci. To ráno mi totiž tatínek slíbil, že mi něco hezkého koupí, když nebudu (jako obvykle) zlobit. Jakmile si nic netušící chlapeček ulevil, vší silou jsem ho uchopila za šikovný výčnělek a dotáhla ho k naší dece.
Řval jako tur. Zvolala jsem tedy hodně silným hlasem, abych ho překřičela: "Tati, já chci mít taky takový čurátko! Byla jsem dneska hodná, tak mi ho, prosím tě, kup!".
Jiříčkova maminka, jež se marně snažila ukonejšit brečícího synka, právě se vymanivšího z mého sevření, vykřikovala něco o nevychovaných parchantech. Její manžel se kupodivu pobaveně usmíval. Tlemili se i poblíž se slunící návštěvníci koupaliště, jimž hlučný incident neušel. Tož, také jsem se usmívala. Rodiče se však mračili. Omluvili se, rychle sbalili deku a šupajdili jsme pryč.
"Ivanko, tohle nesmíš dělat, mohlas tomu chlapečkovi ublížit," pravil mi otec vážně po návratu domů.
"Proč?" nechápala jsem. "Koupíš mi takový čurání?" zkusila jsem to znovu.
Zavrtěl hlavou. "Takový věci se nekupujou. Kluci už se tak narodí," poznamenal. "Jsou prostě jiní než holky," dodal a víc se k té nešťastné události nevracel.
Mně ale ještě hodně dlouho vrtalo hlavou, proč jenom kluci mohou mít tak šikovnou věc.
"Hlavně že mu ho neurvala," pravila o něco později naše pražská sousedka, když se dozvěděla o mém extempore. Měla syna stejně starého jako já. Do té doby si k nám chodil téměř každý den hrát. Najednou to měl zakázané. Sousedé asi měli strach, že se jim domů nevrátí kompletní.
Zážitek z koupaliště se na mém psychičnu nijak nepodepsal. Kdyby o něm moje mamuša tak ráda nevyprávěla, asi bych ho časem vytěsnila z paměti. Doufám, že onen den nezanechal neblahé stopy ani na Jiříčkovi...
Kniha poviedok autora Mária Polónyiho vznikla na jeho vlastný popud, pôvodne malo ísť totiž o originálny vianočný darček pre členov rodiny a blízkych priateľov.
