Toho jara ho úsvit zastihl v rozlehlých sadech lidí, kteří milovali ovocné stromy nade vše. Netušil, jak se v kopcích posetých jabloněmi, hrušněmi, broskvoněmi i třešněmi ocitl, ale nechtělo se mu odejít. Máčel si nohy ve studeném potoce a pozoroval, jak ze země raší první tráva a sněženky. Měl je rád. Během odpoledne slunce zezlátlo, rozpustilo stíny a sněženky odkvetly. Zelený koberec mezi stromy plnými bílých a růžových kvítků se rozzářil spoustou žlutých sluncí, jasných jako to veliké na modré obloze. I pampelišky měl rád, ale nechtěl vidět, jak uvadnou. Proto vstal a podél potoka šel hledat lidi, kteří pěstovali ovocné stromy.
K večeru, když třešně sežrali ptáci a západ slunce barvil jablka do červena, došel k dřevěné chaloupce. Hrály si před ní děti
...pistole složená z rukou vystřelí a promění bytost v protějším zákopu ve svíjející se hroudu masa nebe rudne soumrakem a odleskem požárů přicházejí černé mraky a možná přinesou déšť aby svlažil tváře umírajících bouře nepřehluší hvízdání dělostřeleckých granátů a rachot těžkých strojů štěkání kulometu umlkne v oslnivém výtrysku světla a krve neviditelné balíčky plné smrti zastavují kovovou bestii a nechávají ohořelou trosku dopady bomb mění na třísky poslední jabloně které ještě nepadly za oběť zpevnění zákopů...
Děvče a dva chlapci leželi na zemi, třetí se ještě držel na nohou, než umírající voják pozvedl pušku a otevřel mu kulkou srdce. Bitva skončila.
„Děcka! Večeře!“ ozvalo se z domku. Matka neviděla kopce rozryté dělostřelbou a necítila pach spáleniny. Na její volání se ale mrtví zvedli a běželi domů. Na prahu je čekal otec. Ještě když zmizely uvnitř, stál tam a vdechoval vlahý večerní vzduch. Pak zavřel dveře před pískáním komárů a za okny zaplálo měkké světlo.
Od potoka stoupala bílá mlha a přicházel noční chlad. Obloha slibovala déšť. Vyhnanec seděl pod třešní a zíral na zavřené dveře. Možná by mohl být někým z nich. Otcem, který svým dětem vštípí lásku k ovocným stromům a žádná válka nepřijde. Nebo dítětem, které bude sázet stromy a ty se rozrostou po všech kopcích a dají lidem jídlo a klid. Vyhnanec ale tušil, že je někdo jiný.
Neznal své jméno ani minulost. Nedovedl říci, kdo jsou jeho rodiče, kde žil a kterými kraji prošel. Zato věděl, kam míří – chtěl najít člověka, kterým byl. Věděl, že ho pozná. V kapse nosil deník s vytrženou poslední stranou. Patřil Tomu, který spatřil hlubinu, muži tak zlému, jak to jen bylo možné. Snad možná ještě o něco víc. A Vyhnanec ho hledal, protože tušil, že on mu poví, kde najít sebe sama.
Fascinuje mě zlo v člověku. Každý ho má v sobě tolik a ani o něm neví! Je hluboko na dně studny, černá žába na prameni, která ovlivňuje všechno naše jednání. Chtěl jsem zlomit svá pouta a našel zlo. Ovládá mě. A přitom by to mělo být naopak – až ovládnu já jej, budu svým absolutním pánem. Nebude pro mě víc zdí a hranic, sám rozhodnu jaký budu a co budu cítit a nebudu bojovat s nikým uvnitř. Musím ale vědět, kde všude je to zlo. Musím ho probudit a poznat. Jedině pak ho můžu ovládnout a spoutat a už nikdy se nenechat jím ovlivnit.
Dnes jsem viděl děti, jak si hrály. Naučil jsem je vést válku a kácet les. Nebudou jako otec. Pár slovy jsem zničil deset tisíc životů. Kolik jich ještě zničí hra na vojáky? Ale pořád jsem na začátku.
Zlaté klasy se líně vlnily v teplém vánku stejně jako hladina blízkého rybníka. Rozžhavená zářící koule se převalovala na modré obloze a zahřívala svět pod sebou, zaplněný ptačím zpěvem a krákáním černých vran na holých stromech na mezi. Vrány rád neměl. Byly moc černé a jejich hlas přinášel neštěstí. A už vůbec neměl rád vrány a holé stromy uprostřed léta. Zkusil je odehnat, když si sedal na mez, ale ani si ho nevšimly. Hladově sledovaly žence, který sklízel zlaté pole.
Jeho kosa se míhala ze strany na stranu a s každým pohybem měnila obilí v chléb. Občas si setřel pot z čela a pokračoval v práci. Zestárl na tom poli, nesčetné západy a východy slunce se slily v jeden a zlé vrány přilétaly stále blíž, až obklopily jeho políčko a vysmívaly se mu falešnými hlasy. Kdysi žily daleko odtud, v mrazivých krajích, kde nesvítí slunce. Ale jak muž stárl, slunce přicházelo méně a méně a on neměl dost sil, aby ho přinášel do cizích končin. Sotva ho bylo dost pro políčko – obživu pro něj a jeho blízké.
Vyhnanec ho pozoroval a přemýšlel, jestli by se jím nemohl stát. Bylo by hezké pracovat od úsvitu do setmění, nechávat slunce svítit a o víc se nestarat. Zestárl by s tím mužem a ulehl by na hřbitov u kostela a občas by si na něj někdo vzpomněl a dal by mu na hrob čerstvou květinu, aby držela vrány dál.
Hodiny na kostelní věži dvanáctkrát udeřily. Zář pohasla, poledne přešlo v půlnoc a třináctým úderem zazněla čepel kosy, když se zlomila o kámen. Stařec klesl k zemi, vrány vzlétly a krákavě se smály, zlé stíny na černé obloze. Z nespatřených mraků se sypal sníh a schovával zemi pod přikrývkou čistou jako smrt.
Dopoledne jsem šel kolem zlatého pole. Ten jas! Ten zpěv těžkých klasů ve větru! Pole zářilo a oslepovalo. A já jsem pochopil, že se musí rozzářit ještě víc, abych objevil další hloubku zla. Svítilo rudě, plameny šlehaly do výše jako jazyk draka a požíraly plné klasy. Setmělo se a vzplály okolní lány, požár se odrážel na nebi a zapaloval mraky. Zněl chór lidí, kterým úroda mizela v červeném moři, snad žalovali hvězdám na nespravedlnost. Ale hvězdy utopil černý kouř. Oheň neosvětlil všechny hlubiny – musím pokračovat.
Stále ještě sněžilo, a sněžení se měnilo v bílou bouři bez špetky světla, když Vyhnanec kráčel průsmykem v horách. Šel vedle obchodní výpravy – kupce a jeho pěti strážců na koních a sedmi oslů s nákladem. Muži se schovávali do těžkých kožichů a chránili si obličeje před mrazivým větrem a štípajícími sněhovými vločkami. Na nic se Vyhnance neptali a on je jen mlčky pozoroval. Mrznoucí zvířata se prohýbala pod balíky vzácných látek, drahocenným porcelánem a bednami s kořením. Když se nějakému nechtělo jít, strážce ho přetáhl bičem a rudé kapky pošpinily bělostný sníh. Karavana se nesměla zastavit. Klid uprostřed zběsilého tance vloček byl klidem ledové sochy.
Bílá stěna se před muži rozestupovala a opět se za nimi zacelovala, jako kdyby byli jen dalšími vločkami v bílém víru. Krok za krokem ukrajovali vzdálenost dělící je od domova a ještě chvilku bylo v závěji vidět, kudy šli. Ústa zemřela, ale Vyhnanec sledoval, co skrývá tlukot jejich srdcí. Touha po ohni v krbu, vůni čaje, objetí manželky a smíchu dětí. Cinkání zlaťáků za dovezené zboží a za ně pár měsíců života, než se vydají na další cestu. Klid jabloňového sadu a poledne v polích, daleko od bílé vánice a vran táhnoucích za karavanou. A strach.
Vyhnanec by snad rád byl někým z nich. Po dlouhých útrapách přijít domů a znovu poprvé vychutnávat vůni známých věcí. Pokaždé se vracet z nebezpečných cest, aby se blízcí měli dobře. Vidět rozzářené dětské tváře a slyšet jemný hlas vítající ženy. Ale nešlo to. Nebyl jimi. Proto je opustil a vydal se jiným směrem. Když se setmělo, šedá obloha bez světla se změnila v černou plnou tmy, přinesla vichřice od propasti zoufalé výkřiky a vyděšené ržání zvířat. Odletěla s nimi dál a jako by se nic nestalo, v uších jen hvízdal vítr a na kůži narážely vločky ostré jako jehly.
V horách jsem potkal přeživšího ze ztracené karavany. Vězel po hrudník v závěji a už se nemohl hýbat ani mluvit, jen přivřenýma očima mě prosil o pomoc. V černých vlasech a řasách měl krystaly ledu, tvář pokrytou jinovatkou. Těla jeho druhů i zvířat už zmizela pod sněhem a další a další bílé vločky se valily z šedých mraků a každá nesla kousek smrti tomu ubožákovi, kterého měly taky brzy pohřbít. Litoval jsem ho, vždyť byl tak ztracený a bez naděje. Jeho oči. Nemůžu je dostat z mysli. Ten vyděšený pohled, když jsem se otočil a odcházel. Neměl jsem se pak ohlížet. Na tváři mu zmrzla jediná slza.
A bylo zase jaro. Kolikáté už? Nekonečná louka se skrývala v záplavě pestrobarevných květů. Bílá, žlutá, modrá, růžová a červená vířily v magických ornamentech a splétaly se do nepochopitelných obrazců, nad nimi tančili motýli odění ve veselých barvách léta a medové včely bzučely z květu na květ kvůli sladkému tajemství uvnitř. Na azurové obloze se honilo několik mráčků, které neměly nikdy poznat bouři. A slunce vše zalévalo zlatavými paprsky, přinášelo teplo a nový život.
On a ona kráčeli květy ruku v ruce. Vyhnanec šel za nimi a poslouchal, jestli mu vánek z jejich úst nepřinese zprávu o člověku, kterého hledal. Ona mluvila lehkým ptačím zpěvem. Obdivovala rej barev okolo a obdivovala i jeho, černou díru uprostřed jarní louky, která všechny barvy pohlcovala. Uplynul den a promluvil on. Odhrnul jí z ucha světlé vlasy a hadí řečí šeptal slova touhy. Obdivoval na ní všechno, jen na ni samou zapomněl. Chtěl jí natrhat květy, jenže sotva se jich dotkl, uvadaly. Ale její srdce nevidělo kytici zčernalých kopretin a s úsměvem ji přijalo.
Vyhnanec poznal, že se přiblížil svému cíli. Nechtěl se stát tím mužem, chtěl se ho na něco zeptat. Než ale otevřel ústa, zapadlo slunce v rudém požáru, květy se zavřely a mladí milenci byli příliš daleko. Vyhnanec si sedl do trávy, počkal, až poslední včela usne v úlu, a otevřel deník. Dával pozor, aby černý jed z něj neukápl na zem a nedal růst bodláčí, které by zahubilo květiny.
Opustil jsem ji. Její plavé vlasy, její zelené oči hluboké jako noční obloha, její rty jako... Ale dost. Opustil jsem ji. Stáli jsme na barevné jarní louce. Držel jsem ji za ruce a topil se v těch očích a přitom jí říkal, že odejdu. Že chci a musím odejít. A ona řekla, že sama zemře. Pokrčil jsem rameny, protože slova jsem už neměl. Vše bylo řečeno a já musel jít. Musel jsem vědět, že mě nezastaví ve snaze dosáhnout na samé dno duše. A co na tom, jestli zemře? Je to jen další krok na mé cestě.
Během noci louka zvadla a zmizela. Ráno se kolem dokola prostírala jen bezútěšná tmavá pláň, ze které vítr zvedal šedý popílek, hrál si s ním a hnal ho Vyhnanci do očí. Bledé slunce pomrkávalo za hustými mračny a jeho paprsky měly sotva sílu vnést trochu světla na šedou zem. V místě, kde se včera ztratili milenci, otevírala země svá ústa a z dlouhé trhliny stoupal nažloutlý sirný kouř. Byl to její hrob. Nikdo se ho nenamáhal zasypat. A na okraji stálo dvanáct postav, šedých jako kraj okolo, v zaprášených špinavých hadrech, obličeje jako zjizvená obloha nad nimi. Stáli tam bez hnutí a upírali zrak na Vyhnance. Pomalu kráčel k nim.
Až zblízka si všiml drobností v jejich tvářích. Špinavé mastné vlasy. Otevřené šrámy na tvářích a na čele. Oči zaslepené krví. Zčernalé rty a shnilé zuby. A za obličejem zbytek mozku, sotva dostačující, aby tam stáli a odříkali, co měli napsáno ve scénáři. Vyhnanec jen poslouchal.
„Když zářící hvězdu jeho duše pohltila země, Ten, který spatřil hlubinu konečně dohlédl na dno propasti,“ řekl První a zřítil se dolů.
„Kudy šel, zůstávala za ním jen mrtvá země smáčená slzami. Ale neměl klid. Viděl dno, ale nemohl na něj dosáhnout,“ řekl Druhý a zřítil se dolů.
„Proto se vrátil sem, k otevřenému hrobu. Doufal, že tu najde způsob, jak uchopit to zlo, kterým se téměř stal,“ řekl Třetí a zřítil se dolů.
„Seděl na okraji a přemýšlel. Nemohl však najít odpověď,“ řekl Čtvrtý a zřítil se dolů.
„Zdálo se, že jediná cesta vede přímo dolů, za ní. Ten, který spatřil hlubinu ale váhal,“ řekl Pátý a zřítil se dolů.
„Tehdy jsme přišli my, jeho poslední přátelé. Šli jsme dlouho v jeho stopách a zlo, které probouzel, se podepsalo i na nás,“ řekl Šestý a zřítil se dolů.
„Zadrželi jsme ho od skoku. A on začal vyprávět příběh,“ řekl Sedmý a zřítil se dolů.
„Vyprávěl o cestě, kterou prošel. Vyprávěl o zlu, které v sobě našel. Bylo ho tolik, že ho už nedovedl ovládat,“ řekl Osmý a zřítil se dolů.
„A my jsme ho po té cestě následovali a stali se jeho učedníky. Kráčeli jsme po cestě ke zkáze a zdálo se nám, že kráčíme po cestě ke svobodě. Až jsme došli na konec jako on,“ řekl Devátý a zřítil se dolů.
„Tu se otevřela nová cesta a Ten, který spatřil hlubinu se po ní vydal. My jsme ale pochybovali,“ řekl Desátý a zřítil se dolů.
„Přešel propast po zářícím mostě, který oči nevidí. A tam, na druhé straně, dokončil své dílo,“ řekl Jedenáctý a zřítil se dolů.
„To, co jsme, z nás udělal on. Neměli jsme odvahu jít dál za ním. Proto nám zbyl už jen jeden krok. Do propasti. Ale ty musíš přejít zářící most. Na druhé straně najdeš, co hledáš.“ řekl Dvanáctý a zřítil se dolů.
Vyhnanec si stoupl na okraj a pohlédl do rozevřeného chřtánu. Svislé šedé stěny mizely v hustých stínech a ty se setkávaly v neproniknutelné černi. Zdola stoupal dusivý dým a zelenožlutá jedovatá mlha dodávala děsivého vzhledu skalním výčnělkům ostrým jako drápy tvorů, kteří tam dole žili. Tam někde se rodily a umíraly sny a touhy, z hloubky přicházel strach a opojení, skrývalo se tam poznání a smrt. Obsidiánová tma lákala a Vyhnanec už chtěl spočinout v jejím lůně -
Ne. Ještě před ním ležel jeden úkol. Musel najít muže, jemuž patřil deník. Musel zjistit, kdo je. Přemýšlel, s pohledem upřeným do temnot a odpověď potichu přišla až k němu, ale nenechala se chytit. Vyhnanec pomalu zvedl zrak. Na druhé straně propasti se rozvaloval soumrak. Umírající sluneční paprsky pronikaly temným závěsem mraků a barvily šedou zem purpurem. Nebe hrálo všemi barvami krvavého cákance v hromádce popela. Tam čekala Vyhnancova odpověď.
Udělal krok. Jeho noha proťala prázdno, a už málem začínal padat, když došlápl pevný povrch. Věděl, že tam bude. Vypadalo to, že kráčí otráveným vzduchem nad propastí, on ale pod sebou cítil most pevný jako víra a zářící jako naděje. Přešel na druhou stranu nezasypaného hrobu.
Soumrak dýchl svým chladem a slunce se sklonilo ještě níž. K Vyhnanci se blížila postava černá jako dno propasti. Byla stvořená z temnoty, černý povrch jejího těla byl hladký a lesklý jako sklo a opalizoval světlem, které do sebe vsávala a které se ještě naposledy ohlédlo a zablikalo, než zmizelo v té bytosti. Vyhnanec jen těžko rozeznával její rysy, ale po chvilce zkoumání s hrůzou poznal sám sebe. Jeho černý obraz držel v ruce cár papíru. Chybějící poslední stranu deníku. Vyhnanec ji už nemusel číst, aby věděl, co na ní stojí.
Jsem Ten, který spatřil hlubinu. Věřil jsem, že dokážu přejít propast a podařilo se mi to. Tady končí má pouť. Tu, která mě mohla zachránit, vzala země. Ti, které jsem kdysi nazýval přáteli, se vydali stejnou cestou jako já a ztratili se. Zůstal za mnou jen strach a pláč a smrt mi kráčela v patách. Nebo lépe – nesl jsem ji celou dobu s sebou. Uvnitř. Přešel jsem propast. Hledal jsem zlo a našel jsem ho víc, než jsem si dokázal představit. Viděl jsem ho. Ale abych ho poznal úplně, musím ho oddělit. Osvobodit. Nevím, co se stane. Co na tom záleží? Zpět nemůžu.
„Chci deník,“ zavrčelo Zlo. „Chci vědět, kdo jsem.“
„Jsi vyhnanec jako já,“ řekl Vyhnanec, který našel sám sebe. „Jsi má horší půlka. Jsi horší část člověka, kterým jsme kdysi byli.“
„Dej mi deník!“
„Ne. Ty nesmíš poznat pravdu.“
„Chci ho.“
Vyhnanec zavrtěl hlavou. Zlo k němu natáhlo ruku, on ji ale zachytil a začal vtahovat do sebe. Soumračnou pustinu rozezněl ryk spoutávané tmy, stále menšího a menšího tvora, který zaplňoval prázdnotu ve Vyhnanci. Když zapadlo slunce, stál pod hvězdnou oblohou Člověk.
„Jsem volný,“ řekl hvězdám. „Ovládl jsem to temné v sobě.“
„Ale za jakou cenu?“ zeptaly se hvězdy. „Podívej se, co jsi za sebou zanechal. A to všechno jen kvůli sobě. Myslíš si, že teď jsi lepší?“
„Jsem volný. Můžu být, jaký chci.“
„Lžeš sám sobě. Už nechceš být nijakým. Spoutal jsi to temné a s ním i svoje sny a touhy. Zničil jsi je. A na své cestě jsi zničil mnoho dalšího. Nikdy ses na ni neměl vydat.“
A Člověk se ohlédl a uviděl, co obětoval, aby dosáhl svého cíle. Kopce, které kdysi pokrýval ovocný sad, teď zarůstaly plevelem a jabloně, hrušně, broskvoně i třešně zdobily kdejaký příbytek v podobě strohé truhlice. Vesnice, jejíž pole vzal oheň, hladověla a její děti plakaly, protože nevěděly, zač trpí. A v chudém domě sama vzlykala vdova po kupci ze ztracené karavany. Když se manžel nevrátil, vše jí vzali. Pláč a pach popela se nesl dalšími kraji, až k propasti, která byla otevřeným hrobem. Člověk obětoval všechny. Jen sebe ne.
„A co jsi získal tou obětí?“ zazvonily vyčítavě hvězdy.
Člověk pochopil, jaká volba mu v jeho prázdnotě zbývá. Vzal do ruky deník i s vytrženou stranou a šel. Šel pomalu a dlouho a tížilo ho hvězdné nebe nad hlavou a malá hvězdička jako ostrý střep v jeho srdci, která se do něj zarývala s každým krokem víc a víc a nepřestávala cinkat. Když už se její zvuk nedal dál snášet, udělal Člověk poslední krok – krok, který neměl nikdy skončit. Objala ho stejná tma, jakou v sobě spoutal, a hladový jícen země se za ním zavřel. Hvězdy se zasmály a do mrtvé krajiny zavítal úsvit ve všech jeho podobách, hra počátku života.
