Život není peříčko... (2. část)

Ať hodí kamenem, kdo…… 


Učila jsem tělocvik a tak mě každou zimu čekal lyžařský  výcvik s osmáky. Jednou onemocněl kolega . Na poslední chvíli  za něj dorazil otec jednoho ze žáků.
Pětačtyřicátník se začínajícími šedinami, pro moji kolegyni o něco mladší nežli on, byl velice atraktivní muž.  Já, benjamínek ve sboru, jsem v duchu usoudila, že je to docela pohledný dědek.
Cesta rychle uběhla. Chalupa byla pod lesem a cestu k ní upravila rolba. Ubytovali jsme se a hned po obědě vyrazili na stráň.
Rozdělení do družstev bylo snadné. Kluci kromě dvou jezdili velice dobře a děvčata měla většinou lyže prvně. S trochou škodolibosti jsem navrhla, že si nechám děvčata a jemu přenechám kluky. V duchu jsem se těšila kolik legrace čeká nejlepší lyžaře po vedením toho staříka.
„Proběhni ještě pokoje. Zkontroluj kluky. Jsou to znační bordeláři, však to znáš! Skočím za vedoucím, aby to všechno klaplo,“přikazovala Maruška, když jsme se vrátili do chalupy.
Kmitala jsem mezi dětmi, klukům připomněla, že nemají jedny ponožky na celý týden a děvčatům, aby vrátily do kuchyně zbytky jídla z domova a všechny bombóny nesnědly hned první odpoledne.
„Ještě mrknu do lyžárny,“seběhla jsem schody a..
„Opravil jsem nějaké maličkosti. Zítra by to zbytečně zdržovalo,“prohodil s úsměvem a zapálil si cigaretu.
„Asi jste zapomněl, že se v budově nesmí kouřit,“řekla jsem ostře namísto poděkování za ušetřenou práci. Nevím, co to do mě vjelo, obvykle jsem ke kuřákům dost tolerantní. Vzácně si zapálí i Maruška. Nečekala jsem na vysvětlení, prudce zavřela lyžárnu a vrátila se do pokoje.
Večeře proběhla v klidu. Mládež vyslechla program na druhý den a pak se rozproudila zábava.
„Maruško, jdu si vyložit věci, dát se trochu do pořádku, snad poteče ještě teplá voda. Za chvíli jsem zpátky, abych ti je pomohla nahnat do postele.“
Vrátila jsem se, když se ozval dupot na schodech. Brzy byl klid a jen někde ještě dozníval šepot nebo tichý smích. Sešli jsme do jídelny. Maruška se ujala slova:“Nastal čas, abychom se trochu vzájemně poznali. Kolegyně učí tělocvik a chemii. Jmenuje se Barbora. Mně říkají Marie. To už znáte z třídních schůzek. Pro zdejší pobyt navrhuji tykání, souhlasíte?“obrátila se na našeho společníka.
„Samozřejmě, rád. Jsem Honza. Hned jsem zpátky.“Za chvíli se vrátil s lahví vína. „Trochu jsem s tím počítal,“dodal s úsměvem.
„Skočím pro skleničky,“neobvykle rychle souhlasila Marie.
Trapně jsem mlčela. Hlavou se mi začalo honilo všechno možné.
„Jen hlupák by nepoznal, jak jí padl do oka. On jistě hlupák nebude!“
„Tak, tady to máme. Vínko je moje oblíbené,“cvrlikala.
„To mne podrž! Od kdy ona pije víno? U nás doma jen griotku nebo čokoládový likér.“
Upíjím víno a po očku je pozoruji. Co to do Marie vjelo?
Poslouchám její štěbetání. Odpovědi našeho nového společníka mi nějak unikají.
„Už po druhé se ptáme, kam zítra vyrazíš?“
„Přemýšlím, co dělají naši doma,“zalžu.
„Teď jsi tu a domov nechej, domovem! Muž to jistě nějak zvládne,“Maruška naráz vyprázdnila sklínku a přisunula ji k Honzovi. Rychle jsem sáhla po svojí, byla skoro plná.
“Vím, ale…“
„Děláš si zbytečné starosti, my chlapi často překvapíme, jak dokážeme vyřešit situaci.
Neumím vařit, ale děti jsem nikdy nenechal umřít hlady, když se někde žena opozdila.“
Dolil Marušce, o moji zavadil pohledem, pobaveně se usmál, dolil sobě a odložil lahev.
„Jdu si ven zapálit, nechci zbytečně tvou kolegyni dráždit, už jednou mě zpražila,“obrátil se na Marušku a vycouval od stolu.
„Půjdu s tebou, trochu se nadýchám zdravého vzduch,“rychle dopila a přidala se k němu.
„Dobrou noc. Jdu spát. Hezký večer,“vynutila jsem úsměv a zamířila na pokoj. Než jsem usnula, přemýšlela jsem, jak jim asi připadám nemožná.
Ráno mě vzbudil budík. Rozběhla jsem se do sprchy. Voda byla skoro studená, dokonale mě probrala. Všichni ještě spali. Oblékla jsem tepláky a potichu vyšla před chalupu. Vycházelo slunce. Sníh se v ranním slunci třpytil jako drahokamy. V dálce za kopcem jsem zahlédla věž kostela z nedaleké vesnice. Z hluboka jsem nadechla a slastně se protáhla.
“Bože, to je nádhera!“
„Je tu jako v pohádce. Připadl sníh. Už večer poletoval. Trochu jsme se procházeli, zatím co jste spala.“
Se zapálenou cigaretou stál ve dveřích lyžárny a bez zábran vyfoukl kouř do té nádhery.
„Samozřejmě, alespoň jsem vás nerušila. Jdu budit!“Zapomněl zřejmě na tykání. Všude se plete,“usoudila jsem naštvaně.
U snídaně Maruška sršela vtipem. Honza se usmíval a někdy i něco veselého prohodil. Já mlčela, ukusovala chleba s máslem a hlavou se mi honily znova myšlenky.
„Padli si zřejmě do oka. Marie je vdaná asi patnáct let. On jistě alespoň dvacet. Maruška asi děti nechce. On má vdanou dceru. Včera říkal, že čeká mimino. Kluk je osmák a je tady s námi. Doma se jim to už okoukalo. Trochu laškování nikomu neuškodí a mě to může být šuma fuk.“
Po snídaní jsme vyrazili hledat louku, kde začnu s výcvikem. Několik dívek mělo lyže prvně na nohou. Brzy jsem našla, co jsem hledala. Honza a kluci zmizeli někde za lesem.
Dopoledne rychle uteklo. Děvčata už odvážně plužila a dokázala i někdy zastavit. Hladká louka byla plná lavorů. Na oběd jsme dorazili uválení, rozesmátí, ale hlavně všichni v pořádku.
"Lyže pluží, zadek taky, uježděná louka má lavorů mraky.“ Dopolední souboj se sněhem jsme zakončili pokřikem.
Kluci už byli v jídelně. Nahrnuli se k oknům. Při pohledu na holky obalené sněhem až pod okna bylo slyšet jejich huronský smích.
„Rozchod, hoďte s sebou, jinak nám to všechno sní,“pobízela jsem poslední opozdilce.
V jídelně to nádherně vonělo.
Maruška v přilehavém svetříku, s čerstvě nakulmovaným účesem, uždibovala z plného talíře.
„Přeji dobrou chuť. Jdeme trochu později, snad jste nám to všechno nesnědli?Běda, mám hlad jako vlk!“a s chutí jsem si nalila plný talíř polévky.
„Tobě to nechutná?“neodpustila jsem si otázku na Marušku, když jsem viděla, jak se v jídle nimrá.
„Musím se mírnit, už jsem opět trochu přibrala. To ty Vánoce! Co ty nadělají paseky,“povzdechla si.
„Živím asi nějakou tasemnici. Zatím žádné problémy nemám, spíš naopak. Někdy večer ještě prohlížím ledničku. Manžel udiveně kroutí hlavou, kolik toho spořádám, asi to bude opravdu ta tasemnice!“řekla jsem a přidala si ještě trochu gulášovky. Byla výborná.
„Maruško, myslím, že máš zbytečné starosti. Žádný chlap nemá rád kostnaté, hubené ženské a ty jsi tak akorát,“prohodil Honza a zavadil očima o Maruščin svetřík.
Skoro mi zaskočilo. Jsem od přírody hubeňour a pod halenkou moje ženské přednosti nemohou nikoho upoutat. Plavé vlasy sepnuté gumičkou. Věčně rozcuchané. Postava, kde se zadek vejde do dívčí velikosti to sotva někoho neohromí.
Čím jsem upoutala svého muže? Možná to byly moje dlouhé nohy. Ty mi závidí i. holky ve sborovně.
Bohužel, minisukni jsem opomněla přibalit. Za to mám dvoje oteplováky. Stejně bych nepochodila. Honzův obdiv k Marušce už byl jasný.
„Jdu si přidat, tu tasemnici musím trochu přikrmit. Na Marušku a tvou ženu prostě nemám.“odkráčela jsem do fronty jedlíků.
Kluci ve frontě přede mnou s nadšením mluvili o Honzovi:“Je báječnéj. Říkal že zítra zkusíme sjezdovku.“
Honzova přednáška, jak má vypadat správná ženská mě docela naštvala, ale tohle už mě dorazilo.
„Jsem to blb!Já budu s holkama válet louku a oni si nádherně zalyžují. Tak to se mi zase něco povedlo!“
S plným talířem jsem se vrátila ke stolu. Dvojice někam zmizela. Zřejmě si šli zakouřit.
“Čert je vem!“s chutí jsem dojedla skoro plný talíř.
Odpoledne jsme procvičovali a procvičovali. Děvčatům louka vyhovovala, ale dva kluci, kteří patřili k nám, se tvářili dost otráveně. Rozhodla jsem se, že se projedeme po okolí.
„Podíváme se, kde lyžují kluci, pojedu první. Nechejte si dost místa mezi sebou, kdyby někdo upadl, ať mu nevjedete na záda.“vyzvala jsem děvčata, která toho za první den měla už dost.
Za malou chvíli jsme je objevili. Děvčata začala na kluky pokřikovat a hecovat je, aby předvedli oč jsou lepší. Netroufala jsem si , aby se ke klukům přidaly s jejich lyžařským uměním.
„Děvčata jedem!“
„Počkejte, pojedeme s vámi!“zastavilo nás volání.. V okamžiku byl dole. Chlapci sjížděli jeden za druhým a ve chvíli nás obklopili. Dva kluci, kteří patřili do mého družstva, smutně přihlíželi na sjezd svých spolužáků. Bylo mi jich líto. Jakoby četl moje myšlenky.
„Kluci, zítra když to paní učitelka dovolí, pojedete s námi,“otočil se na mne.
„Děvčatům budou chybět, ale asi to bude lepší. A teď už pojedeme,“rozjela jsem se po cestě. Družstva se promíchala a my brzy zůstali vzadu.
„Honzo, kluci jezdí dobře, ale oba marodili, moc je prosím nehoň.“
„Dám na ně pozor, nemusíš se bát, dohlídne na ně můj kluk.“
Vjeli jsme do lesa, který brzy končil. Za ním byla vesnice. Zastavili jsme na návsi před kostelem z kterého jsem ráno zahlédla věž. Děti se shlukly před prodejnou na druhé straně.
„Můžete si sundat lyže a něco si koupit.“
Uvítaly to s jásotem.
Sundala jsem lyže a vykročila ke kostelu. Byl zamčený.
„Chodíš ráda do kostela?“otázka mne udivila. Jistě věděl, že spousta rodin tají příslušnost k jakékoliv církvi.
„Nejsem náboženský fanatik. Kostel mám ráda pro to nádherné ticho. Varhany patří k mým oblíbeným i když nejsem nějaký velký znalec hudby.“
Náš hovor přerušila tělnatá paní ve dveřích domku naproti kostelu.
„Je zavřeny, klíče má starý kostelník, ale asi si schrupnul. Pan farář tu už není a mše se také neslouží,“opatrně se rozhlédla a zašeptala:“Bůh ví, kde je mu konec!“a rychle se pokřižovala.
„Moc vám děkujeme, už stejně musíme zpátky. Do kostela se jistě zajedu podívat,“usmála jsem se na paní. Honza se zapálenou cigaretou nás poslouchal s povzdálí.
K chalupě jsme dorazili se soumrakem. Začal poletovat sníh. Děti sundávaly lyže, vesele povídaly o dobrotách, které nakoupily. Děvčata zapomněla na pokřik a brzy bylo před chalupou prázdno.
„Budou mít teď chvíli volno. Myslíš, že by nám Maruška uvařila kafe?“
Nestačila jsem odpovědět. Maruška se objevila se ve dveřích lyžárny.
„Samozřejmě, věděla jsem, že ho budete potřebovat a mám pro vás novinu. Prima nápad od vedoucího na odpolední výlet ve středu. Čekám v jídelně,“zmizela, tak rychle, jak se objevila. Popíjeli jsme kávu a poslouchali Marušku.
„Nedaleko je ohrada divočáků.Vedoucí říkal, že mají bachyně selátka.Jsou prý moc hezká. Tak bychom tam mohli zajít. To se bude jistě dětem líbit. Večer uděláme soutěž v ping- pongu,“navrhovala .
Honza nabídl, že bude dělat rozhodčího a poprosí vedoucího , aby mu pomohl.
„Připravila bych diplomy na závody. Zůstanu na pokoji, kde mne nebude nikdo rušit,“nabídla jsem také svoje služby.
Po večeři jsem se vrhla do práce.Končila jsem dost pozdě. Dolů jsem už nešla.Zaspala jsem dokonce návrat Marušky.
Třetí den jsme dopoledne lyžovali. Odpoledne se vydali k ohradě divočáků. Lyže jsme museli nechat doma. Kluci by nejraději jeli na sjezdovku. Nechápavě kroutili hlavou, proč mají při tak krásném počasí jít k nějaké“blbé“ohradě divokých prasat, když by mohli celé odpoledne řádit na sjezdovce. Děvčata to uvítala s jásotem.
„Prostě jdeme na vycházku a už nechci slyšet ani slovo! Pánové, já jsem si to nevymyslela!“ukončila jejich reptání Maruška.
Honza nebyl také moc nadšený. Nařízení znal. Věděl, že kdybychom to nedodrželi a stal se úraz, odnesla by to hlavně Maruška jako třídní.
V hlubokém sněhu se brodíme k ohradě. Mládež řádí ve sněhu a už zapomněli na sjezdovku. Honza nese tlumok plný suchého chleba a pokrájené brambory, které nám dal vedoucí z chalupy. Vypráví nějakou historku a brzy s Maruškou zůstávají pozadu. Přidám se k děvčatům a pomáhám jim zdolat útok kluků. Kluci brzy ztratí ostych a jejich sněhové koule do mne buší jako do mých spolubojovnic. Vřava přestává teprve, když narazíme na první drátěné pletivo ohrady.
„Pánové, končíme!“snažím se překřičet rozdováděné bojovníky, kteří s chutí hází do hlubokého sněhu vřískající holky. Je to marné. Hrabu se z pod smrčku, kam mě nějaký vášnivec odhodil. Teprve Maruška a Honza udělají pořádek na bitevním poli.
„Mládeži, jestli chcete vidět něco za tou ohradou, musíme být potichu, jinak nepřijdou. Bachyně mají selátka a jsou velice ostražité. Rozdáme vám chleba a kousky brambor. Mají to rádi a tak přiběhnou, ale nikdo nestrkejte ruce za pletivo, je to nebezpečné. Házejte to vrchem.“poučuje rozdováděné Honza.
Netrvalo dlouho chleba a brambory přilákaly bachyně a pruhovaná selátka. Za chvíli přiběhli kňouři Jejich špičáky naháněly hrůzu. Brzy bylo po hostině. Selátka ještě chvíli okouněla. Většinu dobrot jim sežrali dospělí a tak doufala, že ještě něco dostanou. Dala se na útěk, když zaslechla štěkot psů.
„Tak jste se jich dočkali?“objevil se znenadání vedoucí z chalupy s dvěma zuřivě štěkajícími jezevčíky.
„Ta selátka jsou hezká, ale toho kňoura bych určitě potkat nechtěl, brr!“prohlásil nejmenší z chlapců.
„Většinou utečou, ale příjemné setkání to není. Zažil jsem to na vlastní kůži. Štěstí, že jsem rychle doběhl k seníku a tam počkal až zmizeli v lese.“vyprávěl vedoucí.
Pomalu jsme se vypravili k chalupě. Odpolední volno využil každý po svém. Většina dětí se shromáždila kolem dvou stolu na ping-pong. Z pokoje se ozval zpěv. Děvčata nacvičovala program na večer.
„Maruško, zajedu se podívat do vesnice. Myslím, že mne nebudete postrádat.“oznámila jsem po kávě.
Zašla jsem na pokoj a pak vyrazila na běžky. Cesta rychle utekla. Zastavila jsem před kostelem. Opřela jsem běžky o zeď a vykročila ke dveřím. Byly pootevřené. Trochu s bázní jsem vstoupila do kostelního šera. Na oltáři byla rozsvícená štíhlá svíce a před ní klečela shrbená postava. Potichu jsem k ní došla.
„Dobrý den, spíš odpoledne. Moc se omlouvám, že vás ruším, ale dveře byly pootevřené. Byla jsem tu včera, ale to bylo zavřeno…“
„Jste asi ta paní učitelka, říkala mi o vás sousedka. Slyšel jsem vás, hlavně děti, ale nějak mi nebylo dobře. To víte, stáří už si nedá poroučet a tak někdy odpoledne polehávám.“s námahou se napřímil stařeček.
„Ještě jednou se omlouvám, ale snad mi dovolíte, abych se trochu porozhlédla po té kráse.“
Stařeček najednou ožil.
„Víte, každý den zapálím svíčku a pomodlím se za našeho pána faráře. Byli jsme spolužáci. On odešel do semináře a já se vyučil hodinářem. Vrátil se a já začal kostelničit. Po válce jsme se těšili, jak spolu dožijeme. Pak pro něj přijeli a zmizel neznámo kam. Kostel je zavřenej, ale já stále doufám, že se vrátí. Já zase rozsvítím celý oltář a společně se pomodlíme za tu naši těžce zkoušenou zem.“dodal roztřeseným hlasem. Nevěděla jsem, co na to mám odpovědět.
Vtom na dlažbě kostela zazněly tiché kroky. Oba jsme se vylekali.
„Dobrý den, hned mi napadlo, kde tě najdu.“Honza s běžkami v ruce stál před námi.
„Kde ses tu vzal?“
„Chtěl jsem ten kostel také vidět,“pousmál se a zadíval se na obraz nad oltářem. Byla na něm madona s děťátkem. Obraz maloval neznámý malíř a tvář Madony byla opravdu překrásná. Prohlédla jsem si ho, když jsem rozmlouvala se stařečkem.Sklouzla jsem pohledem na stropní malbu. Ozařovaly ji poslední sluneční paprsky, které pronikly mozaikou oken. Malba byla dobře vidět i když se už v kostele značně zešeřilo.
„Ty lavice jsou ručně vyřezávané. Je to dar od jednoho bohatého statkáře za uzdravení syna,“vyrušil nás stařeček, když zahlédl, jak Honza se zájmem prohlíží vyřezávané lavice.
Zavadila jsem pohledem o umně vyřezávané lavice, ale v šeru jsem toho už moc neviděla.
„Půjdeme, kolegyně se nás už jistě nemůže dočkat.“vykročila jsem ke dveřím.
Stařeček zhasl svíci, pokřižoval se a přidal se k nám. Slunce zapadlo za les. Mraky nad lesem zrůžověly. Vzali jsme si běžky. Poděkovali a rozloučili jsme se s našim milým průvodce a pomalu se rozjeli k lesu. Nebylo mi vůbec do řeči. Stále jsem myslela na to, co mi dědula vyprávěl. Najednou mi podklouzly běžky, upadla jsem a nemohla jsem vstát. Honza mi pomohl na nohy, ale z náručí mě nepustil.
„Bože, už několikrát jsem se ptal, co tak hrozného ti ten děda vyprávěl, jsi úplně mimo.“
Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale držel mě pevně.
„Honzo, kam mohl zmizet ten farář? Já to nechápu. Ve válce mizeli lidé v koncentráku, ale kam mizí dnes?“
„Raději se nikde na to neptej! Čím méně toho budeš vědět, tím je to pro tebe lepší.“
„Pusť mne, jsem asi úplně blbá! Člověk se přeci nemůže jen tak ztratit!“uvolnil sevření a velice vážně se na mne podíval.
„I může. Můj táta se také na hodně dlouho ztratil. Jednou si pro něj přijeli a nebýt amnestie, když zemřel president. Už by se asi nikdy nevrátil. I tak se vrátil s podlomeným zdravím. Nás vyhodili ze statku. Proto bydlíme ve městě a já na statku své ženy dělám správce. Zapomeň na to, co jsem ti řekl! Je to moc nebezpečné.“Jeho vážný výraz říkal, že to myslí skutečně vážně. Mlčky jsme dojeli k chalupě, byla skoro tma.
„Děkuji za doprovod a snad jednou pochopím o čem jste oba mluvili.“Uložili jsme běžky a vešli do hlučící chodby.
Po večeři Maruška vyjednala besedu s Horskou službou. Děti se zájmem poslouchaly. Já už většinu historek znala a tak jsem se nenápadně vytratila. Oblékla jsem bundu a vyšla před chalupu. Byla nádherná mrazivá noc. Na obloze zářily hvězdy a nad lesem vykukoval ledový kulatý měsíce. Noční ticho rušilo jen vzdálené psí štěkání.
„Nechci rušit, ale dostal jsem chuť na cigaretu“tmu prozářil plamínek zapalovače.
„Honzo, nerušíš, ale co tomu říkají tvoje plíce? Ráno jsem slyšela, jak pěkně kašleš. Půjdu se trochu projít. Ty besedy jsem slyšela už několikrát a jistě dříve než za hodinu neskončí, ale musím si skočit ještě pro kulicha, mrznou mi uši.“rozběhla jsem se do pokoje.
Narazila jsem čepici, seběhla schody.
„Pokud ti to nebude vadit, doprovodím tě.“Byl už oblečený. Nečekal na souhlas. Společně jsme vykročili ke sjezdovce. Brzy jsme k ní dorazili. Několik žárovek ji spoře ozařovalo. Vlek jezdil a pár lyžařů se řadilo do fronty.
„Hned bych se k nim přidala. Věděls, že je možné večer si zalyžovat?“
„Jo, ale je to jen pro místní. Špatné osvětlení jim nevadí, sjezdovku znají. Dneska je skoro úplněk, tak to jde. Jistě by nás tam pustili, ale moc bych to nedoporučoval.“
Chvíli jsme postáli a pak oklikou se vraceli k chalupě. Přituhlo a já neměla rukavice, zapomněla jsem si je vzít. Mrzly mi ruce a začala mi být zima. Přitáhla jsem si límec, zapomněla jsem i šálu.
„Je ti zima? Celá se třeseš. Vezmi si alespoň moji šálu.“Omotala jsem si ji. Byla nádherně měkká a teploučká.
„Díky! Je nádherná!Je to dárek tvé ženy?“
„Mlč, prosím tě! Já se asi zbláznil! Mám skoro stejně starou dceru!“chytil mě do náručí a začal mě vášnivě líbat a stále opakoval:“Dočista jsem ztratil rozum, zbláznil jsem se.“
Konečně jsem se trochu vzpamatovala.
„Pro Boha, co tě to napadlo?Tvůj typ je Marušku. Já přeci patřím k hubeňourům, které nesnášíš.“snažila jsem se vyprostit.
„Hlupáčku!Všichni kluci včetně mého syna po tobě blázní. Holky tě napodobují. Dneska jsem tě poslouchal v kostele. Kolik něhy jsi vložila do hlasu i do pohlazení stařečka, když jsi tvrdila, že se určitě shledá s panem farářem. Vyprávěl ti o svém trápení, důvěřoval ti, to co k druhému cítíš pozná každý, když se na něj zadíváš.“
„Nevím, máš možná pravdu.. Oči mě už často prozradily. Neumím lhát. Říkám každému raději pravdu i když se mi to už mockrát nevyplatilo.“
„Ježiš, už musíme letět. Beseda jistě skončila a Maruška nás postrádá.“vyprostila jsem se z jeho sevření a rozběhla k chalupě.
„Kde jste tak dlouho?Bylo to moc zajímavé. Vypravovali, jak v Tatrách zachraňovali pomocí psů několik studentů z laviny. Děti ani nedutaly, jak to bylo napínavé.“
„Byli jsme ohlédnout noční lyžování na sjezdovce,“zachraňoval situaci Honza.
„To ti to ve dne nestačí? Kluci o jiném nemluví než o tom, jak je proháníš,“smála se Maruška.
„Co to máš za šálu? Ještě jsem ji na tobě neviděla.“
„Zapomněla jsem rukavice i šálu, byla mi zima a tak se Honza nade mnou ustrnul,“honem jsem ji odmotala a trochu v rozpacích ji vrátila majiteli.
Po večerce si k nám přisedl i vedoucí chalupy. Přinesl víno a moc si pochvaloval, jaké máme ukázněné děti a jak jsme dobrá parta. Byla už skoro půlnoc, když jsme se rozešli.
Převalovala jsem se na palandě a marně vzpomínala, čím jsem mohla pobláznit Honzu. Nikdy jsem se nesnažila získat jeho pozornost a od prvního dne si musel myslet, že jsem nafoukaná káča. Vynadala jsem mu za kouření, nepoděkovala za pomoc v lyžárně, nechápala jsem to. Než jsem usnula docela snadno se mi vybavila ta jeho zvláštní tabáková vůně a příjemné teplo v jeho náručí.
„Manžel by mě asi přerazil,“napadlo mě už v polospánku.
Počasí nám opravdu přálo. Sníh byl skvělý a slunce svítilo po celý den. Kluci s Honzou začali jezdit na sjezdovce a já okupovala s děvčaty louku. Děvčata už dobře točila, uměla zastavit, ale na vlek nechtěla. Několikrát jsme se k němu zajely podívat, ale vždy mě přemluvily, že raději zůstanou na naší louce. Dost mě to mrzelo, ale nemohla jsem je nutit. Pomohl mi známý vedoucího. Zaslechla jsem jak říkal, že nedaleko od nás je nový kratší vlek, který pro své dva kluky postavil jeho přítel. Napadla mne spásná myšlenka.
„Možná by nás nechal povozit. Holky by to zvládly.“
Vedoucí mi vysvětlil, jak to najdu a odpoledne, když všichni odpočívali, popadla jsem běžky a šla to obhlédnout. Brzy jsem to našla. Majitelé byli mladí manželé asi ve věku Marušky. Vysvětlila jsem jim po pravdě můj problém. Pozvali mě na kafe a docela s radostí uvítali, že se na chvíli zbaví svých rošťáků. Začíná s nimi lomcovat puberta a budou se jistě chtít před holkama ukázat. Mohu klidně děvčata odpoledne přivést. S radostí jsem přijala jejich nabídku.
Na chalupě byla už po mně sháňka. Odjela jsem a raději nikomu neřekla kam, kdyby můj bláznivý nápad nevyšel, abych nebyla pro smích. Věděl to jen vedoucí, ale odjel na nákup.
„Kdes byla, už tě hledá celá chalupa.“přivítala mě Maruška.
Sundala jsem běžky.
„Mám to a povedlo se mi to!“poskakovala jsem radostí.
„Řekneš, konečně o co jde?“vyzvídala. To už nás obklopili všechny děti i Honza.
„Sehnala jsem vlek. Konečně si holky zajezdí a přestanou se bát,“holky byly chvíli zaražené, ale pak je přemohla zvědavost. Zasypaly mě spoustou otázek a když jsem jim řekla, že budou mít i nové společníky, vyrazily by k vleku bez meškání.
Na vleku jsme jezdili celé odpoledne. Dvojčata brzy před děvčaty ztratila ostych. Slunce už mizelo za lesem, když jsme dorazily k chalupě.
U večeře holky nezavřely pusu. Kluci nechápali jejich nadšení. Už třetí den jezdili na sjezdovce a nějaká louka s domácím vlekem je nemohla zajímat. Nadšení bylo vidět i na mně.
„Jsi dobrá, mne by to asi nenapadlo, záříš jako lampion,“prohodil Honza.
„Bylo to báječné, konečně si holky zalyžovaly. Majitel je bezva chlap, celé odpoledne obsluhoval vlek. Zítra skočím do vesnice, pro nějaký dárek. Zaslouží si ho. Možná mi poradíte.“přemýšlela jsem nahlas.
„V téhle zimě by jistě nepohrdnul lahvinkou rumu. Můžeš ho koupit. Zahrnu to do rozpočtu. Mám, ale jednu podmínku, že tomu bezva chlapovi ho doručím sama. Na tebe není moc spolehnutí,“radila se smíchem Maruška.
„Koukám, že zde začínám být zbytečný. Nový muž na obzoru a moje maličkost se odloží k ledu. Na tyhle kantorky opravdu není spolehnutí a já jim tolik věřil!“obrátil se Honza na vedoucího, který přišel ke stolu.
„Kde to žiješ? Na ženský nikdy není spoleh a hlavně, když se objeví pěkný chlap. Teď už doopravdy, kam mám dát tu hudbu? Máte dnes ten taneční večer?“obrátil se na Marušku.
„Jistě, hned po večeři to vypukne. S hudební skříňí ti pomůže Honza a kluci. My se půjdeme dát trochu do gala. Vašku, samozřejmě s námi taky posedíš.“
Ono se to řekne. Dát se do gala. Maruška na to měla celé odpoledne a měla z čeho vybírat. Oblékla si červený svetřík a hezké černé kalhoty. Stačila si umýt vlasy. Moc jí to slušelo.
Moje garderoba byla proti její opravdu skromná. Modrá košile a dlouhá pletená černá sukně, to bylo jediné, co jsem přibrala do napěchovaného baťohu. Přejela jsem rtěnkou pusu. Vlasy jako obvykle svázala gumičkou.A to bylo vše, nač mi zbyl čas. I tak jsem přišla poslední.
V jídelně zůstal jediný stůl. Byl pro nás. Na židlích kolem jídelny seděly děti. Maruška připravila pro taneční dvojic několik her. Na stole vystavila sladké drobnosti pro vítěze. Hudba už hrála. Několik děvčat poskakovalo v kole. Kluci chvíli váhali, ale děvčata je vtáhla do kola.
Večer se vydařil. Maruška, před večerkou, připomněla ještě zítřejší závody. Na pokojích jsem
zkontrolovala spáče. Dolu jsem přišla s knihou v ruce. Myslela jsem, že budu ještě chvíli číst. V jídelně už vedoucí naléval víno. Honza a Maruška se vraceli z venku. Zřejmě si byli zakouřit.
„Doufám, že to není encyklopedie. Klidně na ni zapomeň!Teď se budeme bavit my. Možná bychom si mohli i zatančit ? Co tomu říkáte?“uchopila sklínku a prohlížela si její obsah proti světlu.
„To je dobrý nápad! Ztiším trochu hudbu,“vedoucí odložil lahev a zamířil k hudební skříni. Za malou chvíli zazněla tichounce hudba.
„Tak na předposlední večer, který jsme tady spolu. Uchop se každý skleničky a vypij obsah celičký, do dna, do dna,“prozpěvovala Maruška.
Skleničky cinkly. Víno bylo nasládlé a dobře vychlazené.
„Věnuješ mi první tanec?“uklonil se vedoucí před Maruškou.
„Přeci je tam nenecháme o samotě,“obrátil se Honza na mne a vytáhl mě na parket.
Nechala jsem se vést. Byl výborný tanečník. Ucítila jsem tu zvláštní tabákovou vůni, vzpomněla na cestu od sjezdovky. Bála jsem se na něj podívat, aby nepoznal, jak jsem vyvedená z míry. Dotančili jsme. Držel mě pevně a čekal až opět spustí deska.
„Honzo, můžeme si na chvíli sednout?“zaprosila jsem. Sevřel mě ještě pevněji a pak bez řečí mě odvedl ke stolu. Uchopil sklenici s vínem, naráz ji vypil a pátravě se mi zadíval do obličeje. Zrudla jsem jako rak.
„Jdu si zakouřit. Promiň, musím si něco srovnat v hlavě.“prohodil zamyšleně.
„Honzo, kam se ženeš, myslela jsem, že si zatančíme,“přiběhla Maruška. Vedoucí někam zmizel.
„Nechceš si zapálit? Zatančíme si potom.“
„Ráda, skočím si pro bundu, přijdu za tebou.“
Zůstala jsem sama. Snažila jsem se uklidnit.
„Už jen dva dny a budeš doma. Je úplně jiný než muži, které znáš z party tvého muže. Buď tě bez zábran začali svádět, když zjistí, že nepochodí, přehodili vyhybku a pokusili se uspět jinde. Je prostě jiný, bav se a nelam si hlavu! Za týden nebudeš vědět, že nějaký Honza existoval.“dopila jsem sklenku.
„Nesu trochu něčeho pro zahřátí.“objevil se vedoucí s tácem a s kouřícími šálky. Grog byl hodně silný. Vypila jsem ho naráz, skoro jsem si popálila pusu.
Spustil rokenrol. Vedoucí se přede mnou uklonil. Ke stolu jsem se vrátila rozesmátá a vedoucí úplně schvácený. Honza s Maruška netančili sledovali, jak řádíme.
„Ta tvoje kolegyně mi skoro přivodila infarkt. Je to ďábel! Zapomněla, že už také pamatuji nějaký ten pátek.“Sesul se na židli a sáhl po skleničce.
„Žasnu, kde jste sehnal tu desku? Nikde se rokenrol nehraje. Jako študáci jsme ho tajně tančívali, kdyby se to provalilo, hrozil nám i vyhazov ze školy.“zavzpomínala jsem si.
„Sakra!Maruško, my si ještě pořád s tvoji kolegyní vykáme. Honzo, přinesu něco na tykání a dej tam nějaký ploužák, abych se trochu vydýchal!“a zmizel někde za kuchyní. Vrátil se s lahví vodky, grepovým džusem a baňatými sklenicemi.
„Jistě to znáte, když ne, tak vám to bude určitě chutnat,“ve chvíli to namíchal. Postavil to před nás a uchopil jednu sklenici.
„Tak na to tykání. Jsem Vašek a ty jsi Bára, to už vím od Marušky.“přitáhl mě k sobě a mlaskavě mě políbil. Ta míchanice byla dobrá.
„Vašku a teď, ještě jeden rokenrol, žádný ploužák netančím,“pití mi začalo stoupat do hlavy. Chytla jsem ho za ruku a táhla k hudební skříni.
„Vašku, ten ploužák si zatanči s Maruškou a já zase provedu naši divošku.“
„Já, chci rokenrol ! Nechci ploužák,“trvala jsem na svém a snažila se odstrčit Honzu, který stál těsně za mnou.
Vašek spustil desku, kterou tam připravil Honza. Byla to píseň jedné začínající zpěvačky.
…lásko, máš světlo po měsíci.. ….“začali jsme tančit a já byla najednou úplně střízlivá.
Tančila jsem se sklopenou hlavou, ta píseň mi vyrazila dech, Deska dohrála. Vyškubla jsem se a proběhla chodbou do lyžárny. Opřela jsem hlavu o studenou zeď. Ucítila jsem, jak mě objal.
„To nesmíš! Mám muže, krásnou dcerku, mám je hrozně ráda! Jsou pro mne vším,“hlas se mi třásl.
„Mám ženu a mám také děti. Nikdy mě žádná žena nevyvedla z míry, jako se to podařilo tobě. Tvůj zájem byl minimální. Většina žen z mého okolí se chová jinak. Vzpomeň si na Marušku. Ženatý jsem skoro třiadvacet let. Žena je hodná. Je výborná hospodyně. Vybrali mi ji rodiče. Dva statky vedle sebe. Dcera na vdávání a sousedův syn na ženění, byla to jedinečná příležitost, jak to spojit. Nemám si nač stěžovat. Tebe jsem znal z vyprávění od Honzíka. Básnil o tobě a říkal, že všichni kluci se do tebe zbláznili. Musel jsem se smát, to se v jejich věku stává, že se zamilují do své učitelky. U autobusu jsem tě v hloučku dětí skoro přehlédl.Když mě Maruška představila a ty jsi na mne upřela zkoumavý pohled, podala mi ruku, pevně ji stiskla, usmála se a bezelstně mi řekla:
„Vítám vás, nechám vám kluky. Jsou to dobří lyžaři a máte tam syna.“
Chtělo se mi smát. Z tvého výrazu jsem si snadno přečetl, ať si to dědek užije! Večer v lyžárně, když jsem si chtěl zapálit, vyjela jsi na mne jako drak. A vzpomínáš na to první ráno? Jsem zvyklý brzy vstávat. Zahlédl jsem tě, když jsi šla ze sprchy. Udivilo mě, že jsi takové ranní ptáče. Šel jsem si zakouřit a najednou jsi přiběhla. Bylas tak nadšená z krásného východu slunce, že jsi mě úplně přehlédla. Chtěl jsem tě na sebe upozornit.Když jsem řekl, že hezky bylo i večer, žes to zaspala. Naštvala ses a vřítila se do chodby jako velká voda.
Začalo mě zajímat, jaká jsi skutečně. Kluci na sjezdovce stále mluví jen o tobě. Litují, že jsi dala přednost děvčatům. Tvoje povídání s tím stařečkem v kostele mě úplně ohromilo. Ten děda ti řekl věci, které se dnes neříkají. Hned k tobě získal důvěru.“
„Honzo, asi umíš číst myšlenky. Skutečně jsem si pomyslela, že jsi pohledný dědek. Napadlo mě, že si budete s Maruškou dobře rozumět.A…
„Pro Boha, kde jste?“Marie stála ve dveřích.
„Zítra máte ty závody, měli bychom jít už raději spát, bude to pěkná zabíračka,“upřela na nás pátravý pohled, zakroutila hlavou a bez dalších řečí odešla.
„Raději půjdu, než jí to začne vrtat v hlavě. Zítra nebudeme mít moc času, musíš mi něco slíbit. Až se vrátíme domů, zapomeneš, že nějaké hory byly, já…“
Přitáhl mě k sobě.
„Dobrou noc, ale nic ti neslíbím, hlupáčku!“políbil mě.
„Jdu si zakouřit a ty utíkej! Maruška stejně už něco tuší!“jemně mě postrčil ke schodům.
„Nestalo se ti něco? Zdálo se mi, že máš nějaké divné oči.“dopisovala něco u stolu, sundala si brýle a opět se pátravě na mne zadívala.
„Honza mi vyprávěl něco z minula a znáš mě, hned mám slzy na krajíčku,“zalhala jsem a popadla ručník, kelímek s pastou a kartáčkem z poličky.
„Už jsme to pěkně protáhli, musím si umýt vlasy. Klidně zhasni. Do postele trefím i po tmě,“snažila jsem se o veselejší tón.“Dobrou noc.“
Šampon voněl, voda byla příjemně teplá, a já se pomalu uklidnila. Potichu jsem se vrátila do pokoje. Maruška spala. Vklouzla jsem do postele, ale pronásledovaly mě myšlenky na domov. Usnula jsem až k ránu.
„Vstávej, dnes máme hodně práce. Slíbilas, že pomůžeš Honzovi s tratí a slalomem a zatím spíš jako zabitá,“cloumala se mnou Maruška.
Vyskočila jsem z postele. Začala mi třeštit hlava. Opláchla jsem si obličej, tajně spolkla prášek a bez snídaně se přidala k Honzovi.
„Tady někdo zaspal!“smál se a podával mi běžky.
„Tobě se to směje, ale mně se rozkočí hlava, vůbec nevím, jak to zvládnu,“konečně se mi podařilo zapnout běžky. Vyrazili jsme ke stráni. Za hodinu jsme se vrátili. Závodníci už netrpělivě čekali. Maruška jim rozdávala čísla. Pomáhala jí atraktivní, kyprá blondýna. Udiveně jsem se obrátila na Honzu.
„Kdo to je?Čekáš nějakou návštěvu?“nestačil odpovědět. Maruška přivedla neznámou k nám.
„Máme posilu. To je Vaškova sestra Marika, právě dorazila, uvolila se, že nám pomůže.“
„Pěkně vás vítám. Jsem Bára,“napřáhla jsem ruku k příchozí.“
Blondýnka mě přehlédla, jako loňský sníh a své vymalované oči upřela na Honzu. Nečekala jsem, co bude dál. Sundala jsem běžky a odkráčela je uložit do lyžárny.
Závody končily před polednem. Byl krásný slunečný den. Stála jsem na startu a o tom, co se dělo v cíli, mi později vyprávěla Maruška.
„To jsi ještě nezažila. Jela po něm jako užovka. Všimla sis, jak je voháknutá. Ta rozvedená peroxydová blondýna ho zřejmě úplně pobláznila. Však uvidíš u oběda.“otočila jsem se ke skříni, kde visela moje pletená sukně a vyšisovaná modrá košile.
„Ty jsi, ale blbá ! Včera jsi ho skoro prosila, aby doma zapomněl, že existuješ. Ten se určitě pobavil.“vztekle jsem zavřela skříň.
Trochu jsem se opozdila. Zamířila jsem k našemu stolu. Seděla na mé židli. Chtěla jsem vybuchnout, ale pak jsem procedila přes zuby.
„Klidně zůstaňte na mém místě. Určitě si za tak dobře odvedenou práci zasloužíte dobrou společnost.“V namalované puse se objevily ošklivě zažloutlé zuby. Prohlásila, že to byla spíš zábava než práce. Na Honzu jsem se nepodívala, ale v tom vzteku se mi chtělo smát.
„To ti přeji! Až ji budeš líbat to si jistě užiješ. Ta má zoubky, jako stará kobyla před popravou.“problesklo mi hlavou.
V minulém životě jsem byla asi koňský handlíř. Miluji lidi s krásnými zuby. Můj manžel má nádherné zuby a jeho úsměv mě získal hned při prvním setkání.
Otočila jsem se, abych si vyhledala místo. Honza vyskočil a rychle sáhl po židli u vedlejšího stolu.
„Děkuji, nestojím za tolik pozornosti!“zadívala jsem se do mu očí, vyloudila úsměv a odkráčela ke stolu děvčat. Poslouchala jsem jejich štěbetání, ale nijak veselo mi nebylo.
Po obědě byl slavnostní nástup. Vítězové dostali od třídní krásné medaile. Dal je zhotovit její manžel. Svými barvami zlatá, stříbrná a bronzová byly k nerozeznání od skutečných. Na jedné ploše měly vyrytý datum závodu a z druhé strany jméno jejich třídní. Honza jí pomáhal.
Na závěr odměnili ostatní závodníky velkou čokoládovou medailí za jejich bojovnost a vytrvalost, kterou projevili při závodech. Než se rozprchli, Maruška připomněla odpolední karneval.
„Mládeži, karneval je na louce u chaty. Podmínkou účasti je maska a samozřejmě lyže. Začátek je po odpoledním odpočinku. Nejlepší maska vyhrává dort.“
Za chvíli bylo před chalupou prázdno, ale uvnitř to hučelo jako v úle.
Odešla jsem na pokoj a bylo mi jasné, že nebudu odpočívat. Hlava mě už přestala bolet a potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Našla jsem je v jídelně. Seděli tam všichni, včetně Vaška a Mariky.
„Maruško, jdu na sjezdovku. Chci si konečně zalyžovat. Vrátím se na karneval.“
Nečekala jsem na souhlas a rychle odběhla do lyžárny.
Na sjezdovce bylo poloprázdno. Většina lyžařů už odjela a noví ještě nedorazili. Za dvě hodiny jsem najezdila jako někdy za celý den. Do chalupy jsem se vrátila unavená, ale naprosto klidná. Zavolala jsem domů. Telefon vzala maminka. Oznámila mi, že je doma se Zuzankou, že manžel náhle odletěl na vojenské cvičení. Zlatá mamka ani netušila, jak se mi ulevilo, že mě nepřijde uvítat můj muž.
Karneval byl už v plném proudu. Maruška pozvala i dvojčata s jejich rodiči. Komise hodnotila masky. Večer se měla vyhlásit vítězná maska. Chvíli jsem postála a pak se vydala k vesnici a ke známému kostelu. Cestou jsem přemýšlela, kolik věcí se za tak krátký čas událo. Už mě přešel vztek, spíš mi bylo smutno.
„Jsou úplně stejní! Nezáleží na věku. Podařilo se mu pobláznit holku, která si myslela, že se jí to nemůže vůbec stát.“stála jsem před zavřeným kostelem. Podívala jsem se k domečku našeho společného známého. Smutně jsem se pousmála.
„Dědo, kdybys věděl, jak jsem mu věřila a jak jsem to všechno zvorala. !“rukavicí jsem utřela slzy, které mi vyhrkly, otočila jsem se a pomalu se vracela k chalupě.
Karneval skončil. Na strání poletovalo jen několik krepových, barevných proužků. V chalupě bylo živo. Děti pobíhaly v maskách, radily se o tanečním večeru na rozloučenou. Potichu jsem proklouzla do pokoje. Chtěla jsem konečně otevřít knihu, kterou jsem měla s sebou. Po chvíli jsem ji dala do baťohu, nedokázala jsem se vůbec soustředit. Rozhodla jsem se, že si zabalím lyže. Vzala jsem řemínky a sešla do lyžárny.
„Věděl jsem, že si půjdeš zabalit. Čekám, že mi konečně dovolíš, abych ti vše vysvětlil.“stál ve dveřích. Zahodil nedokouřenou cigaretu a přistoupil ke mně tak blízko, že jsem zacítila známou vůni tabáku.
„Honzo, nestojím o žádné vysvětlení. Využil jsi prostě příležitost a oblbnul naprosto nezkušenou holku. Škoda, že ta blondýna nepřijela dříve. Má všechny parametry, které lahodí tvému oku.“Chtěl mě obejmout. Vyškubla jsem se. Vyběhla jsem schody, na pokoji otočila klíčem a hrozně jsem se rozbrečela.
„Ježíši, co jsem to jenom udělala? Já se do toho chlapa asi zamilovala.“Začala mi třeštit hlava a bylo to mnohem úpornější než ráno. Doplížila jsem se ke skříni, vyhrabala prášek, vzala si jeden, zapila ho a pro jistotu sáhla pro další dva. Odemkla jsem dveře a zalezla oblečená pod deku. Vzbudilo mě světlo.